Herodias.

Kat hlavu nese na vděk tanečnici:

Jan oněměl, hrom v skalách prudce hřmící,

sťat v podzemí. – Tak s pláčem učenníci.

Vstal Kristus přísně, ze slov hněv mu žehá:

Buď kleta žena, jež je chlipnou psicí,

co za hříchem až v cizí dvory běhá,

jež vstává ku kvasu a k smilství lehá,

jíž cizí mateřství je čistá něha!

Buď kleta matka, která tělem dcery

na odiv kupčíc, chtíčů svých zisk trží, –

stát bude v stáří lásky bez opěry.

Dav mužů slepý, spilé hlavy mělké,

v žen kouzlu hýří nad záhuby strží,

když ničí žena předvoj doby velké.