Herodias.

Vstal z růží den a ona vstala s lůžka.

Byl svátek lidu. Bílé ruky vzmachem

hodila nazad černý ručej vlasů,

jenž vodopádem rozestlal se šijí

a brvou víček hledla vyjeveně

v cedrové sloupy, kde si hrálo slunko.

Cos divného jí proletnulo myslí.

Opřela ruku v pelesť svého lůžka,

kde Libanon a zlaté žíly Tauru

se objímaly vzácným ornamentem,

a vzpomínala. Lehké ňader pouto

svezlo se vlnou mimo její vůli

a chvějící se pavučina zlata

mihla se prsem, jak ji propustila

okenní clona z řídkých mušelínů.

Dnes prvně stín ten duší se jí mihnul,

stín čehosi, co nepoznala ještě

a co jí lehce pozachvělo ňádrem.

A myslila: Tak seděla i včera

a v její klíně láskou zpit a vínem

spočíval On. Král. Měl tak bledé skráně

a v jeho černém vlnícím se vlasu

nalezla první, jenž se zachvěl stříbrem.

Byl bled ten král a jeho hruď se třásla,

že sklesla hlava, na niž břímě státu

svezlo se kvádrem. Clona její ňader

i včera spadla, jak se prst jí dotek’,

a odestlala mocnářově hlavě

měkkounké lůžko. Šeptal v polosnění,

zkolébán láskou, přetížený péčí

a mluvil divně. Ona cosi šeptla,

pak v jeho vášni zachvěla se lehce

jak třtina řeky, na niž motýl sletí,

a vydechla mu jakous divnou prosbu.

Co žádala? – Ah, ano! Hlavu Světce!

To toho, který železnými slovy

a výmluvností, kterou kněz jen vládne,

chtěl odvésti ji s vyšlapané stezky.

Slul Jan a „Mistře“ oslovoval Krista.

A král se zachvěl. Mlčky políbil ji,

jak činil vždy, kdy rozptýlit chtěl smutek,

a mlčel dlouho. Ona přivinula

své bílé tělo k jeho mužným plecím

a znovu rtem se pozachvěla prosba

a rozpila se bledou jeho tváří

ve dlouhém polibku, jenž chtivě dráždil.

Tu odolal a kývnul zvolna hlavou,

však černá brva zadržela slzu.

Pak ještě chvíli chvěl se v její klíně

a odešel, by učinit moh’ rozkaz.

To bylo večer. Dlouhé stíny kladly

se v její komnatu, kde byli oba.

Pak dlouho spala, ponořena do snů...

Teď cítila již, jaké jsou to stíny,

a maně hledla v lesklou plochu štítu.

O, hrůzo, hrůzo! První vráska v tváři,

již sen jí vyryl v uplynulé noci.

Jak sťatý cedr zachvěla se bolem.

Teď vešel král. Měl tváře ještě bledší

a tvrdý pohled. Za ním nesli hlavu

tak zsinalou a potřísněnou krví,

že vzkřiknula a lehce poblednula.

– Zde dar můj, vezmi! Láska zmohla muže,

však nemohl muž překonati lásku –

děl tvrdě král a odcházel, jak přišel.

A Herodias, pohlednula v hlavu,

v to velké Světce otevřené oko,

jež hledělo tak příšerně a smutně –

a četla v něm ta přesvědčivá slova,

ta plná síly, jež k ní mluvil, živ jsa,

a byla náhle přemožena děsem.

l zalkala jak jaru zvyklé ptáče,

prvního posla Jeseně když shledlo,

a zabořila hlavu do podušek.

To první pláč byl, kterým zaplakala,

zlomena silou mrtvých očí Světce.