HERODIAS.

Smědými cinká lýtky

bronzový kruh,

v prach závoj splývá řídký,

teď chycen v řasné svitky

rozvlní vzduch.

Postava celá třtina

v bouři se chví,

teď klesá, ruce vzpíná,

hned žhoucí tvář, hned siná,

skok, sílá lví.

Lká loutna, cymbál výská,

až duní síň,

pták splašen ze křoviska,

jak pýří vichrem tryská

v rej otrokyň!

Spirálou v kruh se točí,

stane mžik jen,

však příval jisker zočí,

do tisíc srdcí skočí,

vzňat ve plamen!

V svém schoulen křesle zlatém

král v dumy pad’,

nad rozhaleným šatem

prs hnědý stihal chvatem,

v dlaň bradu klad’.

Teď vzpřímila se třtina,

ruch sálem chví,

co ručka její líná

déšť růží hází z klína

v svém vítězství.

V tom mezi dveřmi síně

kat rudý stál,

skrz černé otrokyně

ku tanečnici líně

popošel dál.

Na zlaté míse hlavu

kosmatou nes’,

ji ukazoval davu,

jak sťal ji v krve splavu...

Vstal Herodes.

Vjel hrubou rukou s pychem

do černých kštic...

Ruch žasu letěl tichem...

Však ona s hlasným smíchem:

„Nechci ji víc!“