Herodice.

Nad Alfea břehy květnatými

jaký šum a shon a rej a hluk!

Divá réva úponky kde stými

šatí mnohý rozložitý buk,

tam se tísní žen a dívek davy,

zlatovlasá vedle tmavé hlavy,

zralé vděky, dívčí půvab smavý,

v to zní kynorů a fléten zvuk.

Cypselus kde velké město vztyčil

k poctě matky země Cerery,

v kultu krásy řecké dívky cvičil,

podřídiv jí zájmy veškery.

Ne víc do závodů atletové

paže tuží, tady v boje nové

vděky žen se řítí, lásky snové

pučí v stínu jejich nádhery.

Krása ženy jako hudba tichá

v duši měkkou padá lahodou,

ať ve ňader snivé vlně dýchá

jako bílý lotos nad vodou,

ať se kmitá hvězdným třpytem v oku,

ať se klene srpem ladných boků,

ať se vlní v tance vírném kroku,

krása vším jest božstvím, svobodou!

Fletny zvuk a těsné roucho padá,

klekněte, zde krásy velký hod!

Půvabů a vděků Iliada

rozplítá svých zpěvů chorovod.

Lidské tělo – dithyramba něhy,

růže zóry i Taygetu sněhy,

Moře krásy! Kde jsou tvoje břehy?

Venuší sta chvátá o závod.

Věru snadněj Parisovi bylo,

bohyň tří když pronik’ luzný taj,

trojí světlo krásy naň se lilo,

trojí písní krásy zvučel háj;

zde však bohyň řada nepočetná,

ženských vděků niva celá května!

Ó jak vysmívavě volá fletna,

ohlasem až vzdálený zní kraj!

Zatajte dech! Kdo as vítěz bude

z této krásy nesmrtelné pře?

Líčko bronzové či nachem rudé,

hruď, jež touhou jásá nebo mře?

Ticho! – Každá se i vody leká,

plaše zří tam vděky své a čeká,

ptáci pějí jen a šumí řeka –

Kdo as zvítězí v té kruté hře?

Poslední tu v kruh jich Herodice

vstoupí, zrak jí plane v předtuše,

zlatá kadeř vroubí žhoucí líce,

z ní jas proudí všechněm do duše,

a jak zvolna spouští k zemi šaty,

až jí pláštěm jen vlas dlouhý, zlatý,

všecky cítí hloubku svojí ztráty

a všem zazní na rtech: Venuše!

Herodice! Jaké moře krásy

musilo se z těla tvého lít,

že i družek závist přemohla jsi,

podmanila vášeň, vůli, cit?

Nyní zbylo z krásy tvé jen jméno.

Však to stačí sotva vysloveno,

aby nesmrtelnost, božství věno,

věčný vavřín na tvé skráně slít’!

Věky přešly. Člověk jiné modly

vztyčil na trůn svého sobectví,

v chrámech jiných jeho noha prodlí,

jiný laur jej vede k vítězství;

básník pouze, krásy věrný sluha,

nechť tma kolem i poroba tuhá,

její stopu zří, zkad božství duha

do hvězd pne se vítězně a skví!