Hesperus.

Ó hvězdo, která jako opál snivý

se míháš v kštici noci, jež se blíží,

co míru, touhy, sladkých snů se níží

z tvé mírné záře v duše jako v nivy!

Bez tebe kraj by pochmurný a divý

jak zašlá freska tměl se, kterou plíží

se děs a smrt! Však jako lampa v chýži

tká v nebe idyllu tvůj paprsk tklivý.

Ó jsou-li přece tam na hvězdách duše,

zda vědí, jakým silným křídlem touhy

k nim zalétáme v obavě i tuše?

Čis, hvězdo snivá, pouze odprysk pouhý

pralátky, již sfouk’ věčný kovář buše,

by plála v tmách co křemen na dně strouhy?