Hestie naše věděti vám dává,

Hestie naše věděti vám dává,

že k banketu zve Perun. Čest ká, sláva!

Tabule nezvykle se nastavuje

a křeslo přináší, v řad rozstavuje.

I stínů, hérů dávno sbledlých v radu

zve roj ve ruiny kams Vyšehradu

či v Blaníku šeř a stín boku v vnadu.

Mníš na baffardů vzruch a gallopádu.

Hle, Bivoj kance, zubra v lačnost zvící

Trut nese, Esaua hlad v šošovici,

gastronom, fysiognom chuti bdící.

To nářez božské, věčné neskonalé

špíže jak hostů chór, bastardů v mále!

Leč Perun sousta nepřijímá, číš

jen s oslavencem v toist zvonit zříš,

se plnit, střídat. Tabule ot zpět

medvědu svému v šprým díl, sousto vmet’

své, blíž dvojici jak Odin vlků svých

v zvěst autentickou theogonie báje,

svědectví mythu, zkazku pověřenou

za havěť lačnou vždy, v chvil dlouhou, zmdlenou;

za kančí slaninu se o historii

dal s naším Palackým ve discours v harmonii.

Hle, s otcem specima a davu v stih

víc ve conference rozplývá vděk, taje,

co skřítek, bůžek, rek, host svého zraje

v vrch rozmaru. V sled společnost ví mdlá,

čím v českém Olympu v hřbet gorilla,

v visitu, nezřetelnou přítomnost.

A Perun manuál si přinést nechá,

mu jeho kómos stačí v hráze v dost,

v něm cercopů žeň, malv mis, langust těcha,

věž ústřic, desertů; to hrozen v van

lyaejský colosný či Canaan.

Však Hymettu med Plato božský v všem

stopuje, bradou kývá, host Blaníku strážný

jak, dílo samé bdí kdy v spánek vážný

a spočin opojení hostiny

chimerské, idólnosti v concurs ctný:

Ne, pošetilá myšlénka to byla,

jež žítí vašeho píď vyplnila,

lhůtu i dráhu, pane, přiťukněte

a Aenea tam v tabule bok mněte

též v pozdrav přátelský.

Cód ten kdy stiská

v dlaň čtenář šíře, encomiast v kryt chýže

bucolské, vesské samé, veň se hříže,

bardál v studijnosti touhu i tuchu, píli,

vždy doba nesměrná je cíli blízká.

V něm páky cyklopů ve rhytmu hrají

hymnus bacchanale vítězství v taji,

Husitů mlaty zvonit v něm se zdají,

Prokop jak, Štítný, Hus, ať v scénu zmýlí,

z Záboje prahu dob v šer v prestol kníže,

ať’s Hephaist sám, jehož pata se smíří,

kdy zří jas ferule, v ké blaho víří,

Japeta, Elysia, v kolchické toury;

magnéské spěje stanz a vír ať z chmůry.

Kde penát, chochytka?

S Kollárem v ptáka

v ballabile Terpsichory na dupáka

či tanec moravský, slovenský mněte,

rozmarným který či. To v vaši čest

byl, pane, kvas, mistrovství svého vjmete

hold, Bivoje jej hodem frašným zvete

kančím, jejž arangoval Perun v čest

sám. Bivoj kus a material v špíž jen skyt’.

Pak v slávy imaginární ráj pozajděte,

v apartement spočinu a kobu shon

na ves, tož snění himerského v sklon.

Pierro, namoč štětec, sáhni v nitro

pro scálu stanze, trill, tróp, ódy v tříseň,

v io triomphu slav bacchanale v píseň

v pych, v salom i audonis!

Bellonou’s v kmit,

kde střet zve za právo či pravdu v svit.

A zří chór olympský, ves divák v roj,

zří, plesá žhavost, cohortě děl v skoj

že vaší, apoti kdys probuzení

jak na dineru spočin tobě v mžení,

ó mistře, blahosklonné: Dobré jitro,

Perun, ot otci lidu, obecnosti.

Hřmí kol, kyn k legii v žas minulosti:

Io, nach hór, Lucifru svit, patrie,

ti vlídný! – Hlas vmísí v orgie

ty chimerské se, nadpřirozné. Io, cód

mistra a oslavence v písma pot,

tož historie národa evangelium!

To módy pošinutí epicenium

též klienta a mysta pierského,

je stupeň v Haemos studia ouvrage v zdroj

Herodota ve troclodyta zkumu.

I v refrainu opáčí plaše dumu

co echo věrné meloduje nitro

v vibraci: Io, genius specima z všeho,

kolébka Hodslavic!

Má vlasti, dobré jitro!