HEZKÝ SEN.

Usnula babička u kamen,

v duši se vplížil jí hezký sen.

Mladou je dívčicí v šestnáctém jaře,

růžemi plné jí zkvétají tváře.

Vyšla si v lesy, jež městečko vroubí,

a než se nadála, zbloudila v hloubi;

dere se houštinou, zoufalá zpola

posléze v úzkostech o pomoc volá.

Leknutím vykřikla, vzhlédnout se bojí,

mladičký myslivec před ní hle! stojí.

Dobře ho zná, že to švarný pan Hynek,

lesního z Bukovce nejmladší synek.

Junák se s úsměvem přitočil k ní,

jeho řeč sladce tak v duši jí zní,

drží ji za ruku, vede ji z lesa,

radostí v těle jí srdéčko plesá.

Bůh ví, jak stalo se, v krátké že době

myslivec dívčici přivinul k sobě,

na rtíky její svůj přitiskl ret,

až se s ní zatočil celičký svět...

Procitla babička, plaše hned vzhlédla

k lenošce, stářím jež valně již zbledla,

ve které nad děcko spokojeněji

hoví si dědoušek – Hynek to její.