Hic sunt leones.

Na starých mapách v rohu psáno bývá,

kde kraje neznámé, kde prázdno zívá,

„Zde lvové bydlí“. Často v těžkém snění

před naivností dávných pokolení

jsem stával. Časem básník všecko chápá.

Zda není srdce lidské jak ta mapa,

i v něm jsou kouty neznámé a cizí,

kam láska nevnikne, kde soucit mizí

a jistě lvi tam jako v poušti bydlí.

Směs divých potvor: Závist bije křídly

jak harpye, vztek zuří, tygr lačný,

a záští, vlk, jsouc kryto dumy mračny,

tam cení ostré, krví rudé dásně.

Kout děsný jako z Danteovy básně,

kruh nejhlubší, kde tma a děs a ledy.

Jak mnohý badatel juž bděním bledý

na místo s nápisem tím zřel kdys v bázni!

Já chvěju se, kdy v hloubi srdce zazní

řev strašlivý! – Však ticho, posud spějí,

jas v oku plá a úsměv v obličeji

a duše jako děcko ve snu dýchá.

Snad usnou docela. – Jen zticha! zticha!