HIC SUNT LEONES...

V zrcadlech vezdy tvářnost vlastní obráží se,

v pramenech vody čisté shlédneš bojovníka,

kdo popatřil’s a sám jsi rekem. Kdo meč třímá,

meč uzří opět, slzy zří, kdo vzlyká.

V tvé oči hledím časem, nové pokolení.

Když k ránu oblak zšedivěl, šeď vidím chladnou,

hvězd pohas’ plápol, v dálkách slunce nevychází,

na chladných luzích asfodely vadnou.

Tvých otců zraky rudým ohněm plápolaly,

nadšení čet jsem v zrcadlech těch. Dávno tomu.

Umřeli silní. Pryč jsou. S plachým kmitem v oku,

toulavý pes se k ránu vrací domů.

A kdesi číše o číš třeskla nedopitá,

kokota křičí, poulí zrak a nožkou mává,

rudé a bílé jiskry v číši pomíchané,

cynický úsměch na rty usedává.

Leones hic sunt, četli jsme na mapách starých:

území mnohá, velká, bílá, nezbádaná.

Tvá povaha, o pokolení, pouští nám je.

Lev zařve? Štěkne pes, jenž ztratil pána?