HIERODULY.

Na konci Thrakie u břehů nehostinných,

kde skalin celý šik se kolmo sklání v moře,

kam večer napájet své Neptun chodí oře

do tichých zálivů a modrých zátok stinných,

vlys chrámu řeckého, jak lilie květ bílý

by vyhoupnul se z vln, tam plavec vidí v dáli,

jak racka peruť mdlá by padla mezi skály,

tak v dumě pochmurné se do tmavých vod chýlí.

Kol stromů nevidíš, jen skalné tesy holé,

jich patu vroubí mech, směs vyvržených škeblí,

pár mořských hraje řas na vlnách mezi stébly,

kde rákos zachytil se v kalné tůni dole.

Leč náhle v úsvitu než slunce vstane z páry,

pod jeho polibky jež hoří do purpuru,

zří plavec udiven a mlčky patří vzhůru:

hoch mladý s úžasem, pln obavy muž starý.

Po hřbetu černých skal jak lehké museliny

se nesou postavy; od chrámového vlysu

jak světlých stínů řad by oddělil se, k mysu,

jenž trůní nad mořem, se nesou světlé stíny.

Zří plavec postavy žen heroických nahé,

ta sahá v struny želv a ta v bubínek tepe,

a druhé zpívají neb troubí, jako slepé

se řítí nad propast a oči jejich vlahé

jsou divou rozkoší všech nocí prohýřených

před tváří Ašery, již holoubků pár táhne.

A každá dívka, květ, se k černým vodám nahne,

jež náhle ve kruzích se chvějí rozvířených.

Jak tůní čistá pláň by zrcadlem jim byla,

v nich prsy zhlížejí s poupaty planých růží;

a plavec jede kol a děs mu hrdlo úží...

V těch skalách nad vodou tak despoticky bílá

jsou tato těla žen, jich každá pósa svůdná,

co polo halí šat, jen víc a více láká.

Běh lodě staví se, let raněného ptáka.

Jich hudba z hlubiny se zněti zdá kdes u dna.

Ó ženy mystické! Chrámových kobek služky!

Zda jdete zpíti se nádherným slunce zjevem?

Či plavce lákáte svou krásou a svým zpěvem?

Jak vzduchem míhají se vašich vlasů stužky!

A co v té písni zní a z vašich těl co pěje,

se snoubí v divný čár mystických Siren, kterých

by pěti neslyšel, v svítání mlhách šerých

vosk druhům v uši cpal bohatýr Odysseje.

Však ony lákaly jen v smrt a ve záhubu,

vy zvete k rozkoši, Ašery luzné kněžky;

to plavec dobře ví, vám ujít, úkol těžký,

kdo po konci se ptá? Slyš bubínek a tubu!

Viz lilie těch těl nad tůně nachýlené!

Pár kroků v skalách skrýš je hebkým tkána mechem;

ten sladkých polibků se brzy zvlní echem,

pár mincí, korály na šňůry zavěšené,

neb kůže pardalí, jantar, jenž zlatem svítí,

za slasti okamžik těm dětem lásky stačí.

Jen, plavče, dále pluj! Kde břeh se v půlkruh stáčí,

tam kyne rozkoš ti! V té zapomeneš žití.

Ó smavé Harpye! Jen pějte dál a hrajte!

Po plavbě umdleným je sladko, dát se svésti.

Ó větry, ztichněte! A krátké lidské štěstí,

vy tiché zátoky, ve modrých stínech ztajte!

Ó zmlkni, hudbo, již! Dech blahostí se úží.

Již klesám! volá muž a jinoch volá: Šílím!

Jen večer Ašera ve chrámu s vlysem bílým

když bude obět mít, pár holoubků, květ růží...