HIEROKLES A EUDORA.

Skrovně ještě víry spasné světlo

Temnotou se dralo pohanství,

Z mladých poupat ještě nevykvetlo

Kvítko prvotného křesťanství;

Ještě měla mlhou obklopený

Modloslužba zemský okršlek,

Zde a onde, nocí zatopený,

Mdle jen rděl se víry papršlek.

Nade Římem sudí držel váhy

Hierokles, tyran surový,

Rozesílal krvožížné vrahy,

By voj Kristův jali v okovy. –

K jeho trůnu jednou plni hněvu

Pohanští tu vstoupí svatové,

Za nimi pak cizokrajnou děvu

Na síň vlekou hnusní drábové.

Na zlatý svůj stolec vladař kročí,

V škaredém mu líci proudí krev;

Leč jak lepotvárnou děvu zočí,

Dusí v srdci pobouřeném hněv.

Co beránek, anto volně vstříce

Kráčí krvoproudné oběti,

Tak se dívka, slzmi rosíc líce,

Blíže beře, luze v zápětí.

Nadezemskou osloněna září

Vítězný svůj k zemi klopí vzhled,

Ruměnce jí blednou v outlé tváři,

V každé žíle krev jí stydne v led;

A co chmury zoře zlatoleská,

Rozehání vrahů zůřivost

Ušlechtilou vnadou dceř nebeská –

Něžné tělo pásá nevinnost.

„Aj, k ní vece tyran s úlisností,

V hrudi seznav citů vlažných vznik,

Nehroz, děvo, se mé důstojnosti,

Tropil-li kdy hrůzu milovník?

Sladkých cítím k tobě náklonností,

Mocná vnada tvoje mne k nim zve;

Svleč se sebe roucho stydlivosti,

Věncem lásky ozdob žití mé!“

„„Milenci již toto srdce bije,

Trudná mne sem hnala o něj péč,

Pod tímto snad krovem semnou žije,

Neb jej tvůj již krutý zchvátil meč!

Zdráv buď, ulevíšli srdci mému,

Zprávu o něm dada pohodnou;

Svobodu vrať otci milenému,

Jejž dals jíti mocí nehodnou.

Tam, kde Taigetova horní stráně

Palmonosnou broubí dědinu,

Kde Pamíže květné vlaží pláně,

Tam mne propusť v klidnou otčinu.

Propusť volně kmeta šedivého,

Pod vazbou co úpí nevinnou,

Bez ourazu vrať mi druha mého,

Zavděč mi se myslí hrdinnou.““

Takto dívka, hrůzou se třesoucí,

Zajíkavě úpí k tyranu,

Nemajeci než svou prosbu žhoucí

A svou nevinnost za obranu.

„Staniž se, rozjasniv mračné líce,

Jme se Hierokles mluviti,

Až mi tebou Hymenova svíce

K žádanému sňatku posvítí.“

Jak se srna, skryta v lesní chvoji,

Děsí, an se blíží lovců roj,

Užasem tu děva němá stojí,

Stavujeť se v srdci krve zdroj.

Po dlouhé pak, hrůzoplné chvíli

Nemůž dál svých citů tajiti:

„„Rozdvoj, rozbi, zvolá, prv mé žíly,

Pak ti volno s mnou se spojiti!““

Co kdy sopka v dávném utišení

U vnitř dusí ohně prameny,

A pak rázně v novém rozkvašení

V oblak hází žhoucí plameny:

Takto chlipník dlouho tají hněvy,

Rozvlažen jsa okem slzícím,

Poražen však skalnou myslí děvy,

Lítě zařve hlasem hrozícím:

„Věz, že marně okovy své hryže

Milek tvůj, zde u vězení jat,

A že zejtra ztrýzněného svíže

Na kříž, světům na odivu, kat.

Uzřím, ve lvárnu když otce vhodím,

Mrtvolu když krví zhyzděnou

S tarpejského hřbetu v propast shodím,

Zdali skrotím tvrdou mysl tvou!“

„„Tvá v tom vůle, neodolám moci,

Zalká děva neohrožená;

Ať mne zavraždí tvoji otroci,

Tať má prosba k tobě jediná:

Jeden volím s otcem osud míti,

Ráda zdělím s milkem tmavý hrob;

Oslaveni budeme se zříti

V krajích, kde již není lidských zlob.““

Aj, tu tyran děsnou kypí zlobou,

Vilností rozkvašen plamennou,

Dívku, k zemi klesající mdlobou,

Mocí vleče v síni ztmavenou;

Co had plzký chlipně se kotoučí.

Dívka smyslů polozbavena

Pod plášť Matky Boží se poroučí,

Vzhůru pne svá bílá ramena.

Čárné po síni v tom světlo svítí

Jako červán, rdě se v soumraku,

A máť Boží v středu něho zříti

Stojící na růžném oblaku;

Liliovým proutkem vážně kyne,

Na dívenku milostivě zříc;

Tyran ohromen se v prachu vine,

Hrůzně zařve – i nedychne víc.