Hindu.

V hloubi lesa Mharatů zní lkání

obklíčených Brity se všech stran...

temně tak, jak nočních větrů vání,

kdy se houpá v kolébce lian:

„Jeřábi, ó půjčte nám svá křídla, –

světlý Bramo, otče zázraků,

nevydej nás vrahů do osidla,

spasnou loď nám sešli z oblaků!

Vystoup Hindu mladý z jejich středu

jako strom ten božský dêva dâru –

vzrostu štíhlého – a v jeho hledu

stín se snoubí tropickému žáru.

Rozžeh’ Brâma nebes kahány

po dívčiny líčku smavém,

snící v lůžku mezi banány

ve visutém, kolíbavém,

povětrné rozhoupává

nožkou lože rozmarně

a svit zlatý probleskává

z pod řas dlouhých v polosně.

Slabí vždy a slabší kyvy

nadzemní té kolíbky,

až se dívky pohled snivý

zavřel spánku polibky...

Aj, tu náhle z pod banánu

postava se temná vypjala –

Kdo to as? Či sadu bránu

otevřenu služka nechala?

Hle! teď kloní se a rozestírá

náruč... váhá nad spící...

tich vzdech... a již ji pevně svírá

zoufale se bránící...

Dusí rtem svým její steny,

v hadí se s ní dává chod

a již přes zahradní stěny

plazí se jak ocelot...

Když se noční stíny odechvěly –

jaký úžas z jeho návratu!

S břemenem svým sladkým Hindu smělý

objevil se v kole Mharatů.

Dlouho jakby v sochy zkamenělí

zřeli na obraz tu před sebou,

zvláštní půvabem i velebou!

Jun tu něžně k lupu předrahému

ve smědých svých zírá ramenou –

ona hlavinku svou bezvolně mu

v záhyb roucha tulí zmámenou.

Vlas jí hedbávný ovíjí

zářící květ lotosu,

zcuchán půvabně po šíji

divým chvatem únosu.

Oko, černou brvou obepjato,

s bázní lpí na divých postavách –

z prsou jejich při pohledu na to

vydralo se udivení: „Ach!“

„Odkud’s unes’ rozkošné to dítě, –

jež by mohlo sokyní být Sitě –

hle ty boky gazellí – ty rtíky –

a báj krásnou pod stinnými víky! –

Blíž a blíž – a níž a níž –

již otrok v náruči své chová,

vzdechy temné – lichotivá slova –

a v ret kyprý celuje ji již – –

Ký to démon vášně v ní se zmáhá –

v trýzeň změňuje se chvilka blahá –

ručku v hrdlo jako dráp upíra

vrývá mu, dech těsní tíží těla –

divovášnivě mu v oči zírá,

jak by duši vyvábit mu chtěla –

zbudil se – by vypoulené hledy

opřel o tvář škrtitele svého,

ve sloup otočil je v rukou jeho –

a pak uzamkl je naposledy...

Zlehka v písek vrah jej upustil

a pak dál se plazil jako kočka –

choulil se, kdy lístek zašustil –

tam, kde dívka uzamkla svá očka.

Naslouchá... dech její vlnou plyne

jednostejnou... povstal... doba kyne!

Od boků pás odepjal si mžikem –

nachýlil se k ní – viz, hýbla rtíkem –

však již udušuje jeho pas

probuzené úpěnlivý hlas.

Vychvátil ji z lůžka silnou rukou –

k prsům přitiskl ji širokým...

Těsně u sebe dvě srdce tlukou –

jedno bázní, druhé – kdo ví, čím?

Ztichlo vše. Jak prvé kahány

nebeské své svity hravé

lijou v lůžko mezi banány,

ve visuté, kolíbavé.

Posud se v něm zdají chvíti

dívčí snové čarovní,

však můj zrak tam krásné kvítí,

nevidí tam – Ji!

Místo ní si v hloubi jeho

nočním stínem ustlala,

otče dítka milostného,

tvá ach! bolest zoufalá...

V tuž noc britské stráži, jak by mraky

větví spletených byl jaguár

na ni upřel sršící své zraky,

v kořist jakous vtínaje svých spár,

zdálo se. Slal za ním kulku v spěch –

jaguár však v divém přelít’ skoku

o strom dál a zmizel ve vysoku –

v tom jak by byl zaslech’ lidský vzdech...

V oheň zraky Mharatů se kloní –

až ten doplane – též zniknou oni.

Náhle v nehnutých jich postavách

nastal ruch a ozvalo se: Ach!

Jinoch se tu ke kruhu jich blíží

všecek udýchán a zapocen.

Snědou rukou popodjímá stíží

sladký, všeho krásnější svůj plen.

V loktech se mu chví, jak mlha bílá

houpává se na vysokém cedře

a jak sněhu plášť se rozestýlá

po kamenném Himalaji bedře.

Úzkostlivě k ňádrům se mu tulí,

o šíj otáčí se ručka měkká –

a zrak její hrůzou ustrnulý

po předmětech kol do kola těká.

Hle, kol příšerné ční stěny k nebi,

z hruba do kamene vtesané,

s nich se tahy model vstříc jí šklebí

září krvavou obetkané –

o nich ohromné se stíny chvějí

Mharatů, jichž oči na ní lpějí.

Ustrašena stinná zamkla víčka

a hloub’ k ňádrům sklonila mu líčka.

On však ku zemi ji spouští lehce.

Ještě k ní však oko jeho shlídlo

a dlaň, zdá se, opustiti nechce

v boku jejím rozkošné své sídlo.

„Mharaté!“ dí, „tu vám hvězda spásy!“

„Jak že, otcem guvernér té krásy!“

vzkřikli Mharaté a v očích zplály

dávno pohřbené již naděje,

úst jich šumné vylily se chvály,

jako s hor se řítí ručeje.

Jenom jeden z nich tu stojí něm.

Jako vítr po plachtách korábu

po chvějícím se tom hejnu vábů

divým roztěkal se pohledem.

Jeho zrak – ač jemu uhýbá se –

ovládá ji kouzlem chřestýše,

na jejím on drze kolíbá se

na ňádru, jež téměř nedýše.

Zamách’ rukou. Pohlédli naň tiši.

Jímá je těch lící děsnota,

po nichž chvějí se jak po cypřiši

stíny uhaslého života.

S úctou v sivé patřili mu zraky,

nad nimiž brv sklonily se mraky,

v ret, kol něhož hadové se vili

citů zlých, své hledy zavěsili.

Mluvil on: „Hle, smutnou slyšte zkazku:

Měl-tě otec jeden dceru – krásku.

Ó, jak možno tisíce těch vábů

v nepoddajná slova zahrnouti:

její brvy – dva tahy jeřábů

k daleké se chystající pouti –

Její řasy – větve to mimósy,

jejichž třepením žár nebe svítá,

ramena – to oblakové vozy,

po nichž Indra zlatobrvý lítá,

ňádra – dvé to Himalajských hor

v Kašmír topící svůj spitý zor.

Otec láskal ji a svůj cimbál

naplňoval zvuky jejích chval.

Cimbál – snivých brv jenž utkán ze stínů,

jehož obrouk skvělý – vesmíru kruh celý,

zvonky v něm – to srdce zpěvných bramínů.

Ale brzy vítr od západu

černou přivál pod křídlem svým zradu:

mořský tulák – vilník škaredý –

přesycen jsa květy vlastních sadů

na zvláštní tu, neobvyklou vnadu

upřel upíří své pohledy.

Bledá noc se kuplířkou mu stala

nesouc před ní svoji lampadu –

ach! a drzá ruka neváhala

skvoucího se zmocnit pokladu,

a když sprznil ji – pak na věky

jejích úst on stišil nářeky!

Ó tu otec – Brama o bok skal

rozbil temně kvílící cimbál

a svou dceru slzí přívalem

pokropil – tož Hindů krásnou zem.

Však nás vyvolil on za mstitele:

Hle! dal on nám vilníkovu dceř,

jížto posud lilie se skvělé

panenskosti vinou o kadeř.

Hle, tu mok, v němž těžký sen se tají

jako pod křídloma upíra –

usneť – – Činy msty se vykonají,

než své brány jitro zotvírá...

Ještě hled – a vzhůru pak se bral...

A když Mharaté se s pochodní

v kobu vedrali – co shlédli v ní?

Ajhle! jinoch skloněn ke kamenu

sám tu sedí, hlavu podepřenu

o dlaň maje, jak by tvrdě spal.

„Kam’s dal dívku?“ Mharat zahřímal.

Zdvihl hlavu, vypoulil své oči,

jak by procit’ z hlubokého sna,

klidně děl: „Z vás nikdo neotočí

o ni rámě – onať svobodna!“

Zachvěli se Mharaté, druh druhu

v hrůzu oka patřil dráhně chvil

bez pohnutí – ve příšerném kruhu

jako šedé kameny mohyl.

Posléz jakby po úmluvě, němě

každý z nich svou dýku uchopil –

a v krev kouřící se ode země

nešťastný se jinoch potopil.