HISTORIE.

Proč pak tak hledíš? Chce se ti čeho?

Co jsi tak stále zoufalá?

– Já nevím, nevím. Bojím se všeho –

A usedavě plakala.

Osud ji zavál do ruky mojí

jak lístek břízy zelené –

neumí umřít, žití se bojí,

vše opláče, nač vzpomene.

Snad v jakýs zázrak doufala skrytě,

snad – kdo ví? Ničím nejsem jist –

Dnem jedním odlétlo smutné to dítě

jako ten urvaný s břízy list.