Histrion.

Jak chudák údy svoje kroutí

tam na provaze těžkou poutí,

jak oči v davu kolem točí,

mníš, s lana spadne již neb skočí.

Však nad hlav tisícerých strží

on magickou se silou drží,

ve dlani bidlo krok svůj řídí,

jen to zří a ne zástup lidí.

A potlesk vítá-li jej záhy

před ukončení jeho dráhy,

on dolů nesmí ani stranou

svou tvář odvrátit malovanou.

Ni poděkovat v levo, pravo...

Jen bidlo v před a za ním, hlavo!

Jen pevně, noho, v jistém kroku;

jeť jinak mrtev ve hluboku!

Až dole když jest, pak se sklání,

sta hubiček posílá dlaní,

tvář stáhne ve škleb hysterický

a potlesk hltá frenetický.

Však co si myslí – těžko říci!

Dnes tak a zítra s klidnou lící

v plen náhody svůj život sází,

ten potlesk, vím, jej v duši mrazí.

Jej v duchu zřím, okřídlen letí

ku ženě zpět a ku dítěti

a cítí, jak je v duši svato,

svůj život denně sázet za to!