Hlad.

V Gaëtě dva bratři františkáni

o zeleném čtvrtku za rána

vyšli milodarů na sbírání,

slavná mše než byla zpívána,

při níž měli všichni bratří spolu

přistoupiti k nebeskému stolu.

Že byl čtvrtek památný a svatý,

za stručný dík prostoduchý, vřelý

měšec plný i koš vrchovatý

sběratelé domů přinášeli,

chleba rajského již nedočkavi;

ale těžký rmut jak osten dravý

bolestně jim srdce měkká zryl,

mrakem lehl do hubených tváří,

když chrám klášterní již prázdný byl

a sbor bratří meškal v refektáři.

Hořce zklamáni a zaleklí,

že se k hodům lásky nedostanou,

vešli v chrám a s myslí zahloubanou

před oltářem Páně poklekli,

v nitru bol a v očích sladkou něhu;

jako k spásy žádoucímu břehu

k tabernaklu ruce chvějné vzpjali,

a co pro zármutek neskonalý

nemoh’ Pánu jazyk žalovat,

tlumočil jich duší němý hlad.

Co tak chvíli rozplývali teskem,

vzplanul tabernakl slunným leskem,

otevřen byl náhle dokořán;

před ním v oslonivé sněžné běli,

velebou i krásou rozeskvělý,

zjevil se sám nejsvětější Pán.

Hle, skráň zářnou k ciboriu chýle

vynořuje hostie dvě bílé,

nese je k těm hladovitým dvěma

a v jich ústa, nyní žasem němá,

s vlídností, jež bázeň překonává,

v pokrm nejsladší sám sebe dává,

a než bratři mysl sebrat mohou,

chůzí neslyšnou a lehkonohou,

jako by jej nesla peruť vánku,

mizí ve světle a svatostánku.

Sotva zázračného od vidění

odvrátili bratři udivení

k stupňům oltářním zor zjasnělý,

stopy nohou na nich uzřeli,

které tam byl Ježíš milostivý

příštím věkům vtiskl v důkaz tklivý,

kterak lásky doléhavý chvat

ukojit jej pudil duší hlad.