HLAD

Nehmotný závoj měsíce

zametá cestu jejich krokům:

poutníci drobní, jsou jich tisíce,

dnem nocí jdou křížovou výpravou

vpřed, na západ, tam k Moskvě.

Matička bělokamenná

rudého cara-otce chrání,

ten čeká, s láskou rozpne ramena,

všecky je zlíbá, všem dá požehnání

a chleba v bílé Moskvě.

V dům starých carův uvede

miláčky svoje vládce z lidu,

tam na měkkou jim postel ustele

a dá jim zapomenout hlad a bídu

a nemoc v bílé Moskvě.

V mátožném svitu měsíce

dav matek zoufalých se plíží

za dětmi v dálce – stínů směsice,

dnem nocí jdou křížovou výpravou

vpřed, na západ tam k Moskvě.

Hle, nebe náhle zaplálo

podivným nevídaným světlem.

Div divů stal se! Nastalo

království boží na zemi a Betlém

sestoupil v Kreml v Moskvě.

Na tváře děti padají,

prořidlý zástup dětí žasne,

Oj, Spasiteli! Písně zpívají,

radostné hymny, a ty hlasy jasné

se nesou vzduchem k Moskvě.

Však ne! To jiné světlo je,

to není záře od Betléma.

Ta zář se točí, hesla zvěstuje

po celém kruhu nebes, sama němá

a kořenem tkví v Moskvě.

Čtou slova pýchy v Indii,

v Paříži, v Pekinu i v Praze,

čtou v Americe, v Anglii.

A davy dětí hladových

dnem nocí jdou křížovou výpravou

se všech stran Ruska k Moskvě.