HLADINA

Tiše – tise, jako lekníny pozdní labutě bílé plují,

houštiny chvějí se na břehu, smutnou přástevnicí

jest melancholie v pavučin vláknech, na břízách jež se snují

jak závoj, strhaný kdysi nevěstě smutné s lící,

jež tudy šla, s očima, zapálenýma žízní

tajemnou a okouzlující a žhavou,

a sama se ztravujíc mučivou, němou trýzní,

v prstech liliových tiskla svou hlavu plavou.

V západu, hořícím na oknech zlatými stíny,

voda se zachvěje časem, neslyšně zpění

ve chvíli hořké, kdy smuten shlédnu do hlubiny,

marně hledaje v ní dávné opojení...

Sen melancholický, jak dávná pověst unylý,

o nevěstě jeseně – panně jezerní,

s večerem přichází ke mně důvěrně ve chvíli,

kdy zrak roznícený na barokních římsách sní...