HLADOVÁ SRDCE.

Čpí chodby divným kořením,

je dole drogista.

Za průjezdem je velký dvůr,

v něm druhé křídlo domu.

A v druhém patře do dvora

je velká kancelář.

Dva advokáti pospolu

tam jmění shromažďují.

Na dvacet kancelářských sil,

tři koncipienti,

tři dívky sedí u strojů

a čtvrtá vede knihy.

Den za dnem běží ospale,

čpí všechno kořením,

vzduch těžký stojí v místnostech

a trpknou čtyři srdce.

Ta u knih mlčí. Nehezká

tvář její nezradí,

co hlavou táhne s numery

a čím se chvějí ruce.

Ta jedna ze tří písařek

se dívá blouznivě,

jak béře kabát rozbitý

a sedá k svému stolu

nejstarší z koncipientů,

ten tlouštík unylý,

o kterém neví zhola nic,

než že má kdesi statek

tu někde blízko u Prahy,

jejž divně vyženil.

Je taký klidný, rozvážný,

a nazlátlé má vlasy,

a jeho drahé koncepty

jsou zpola stenogram;

je sama píše žárlivě

a mazlivě je schrání.

Ta mladší vrhá pohledy

ve druhou kancelář,

když kolem dveří prochází

doktorský nový „zajíc“.

Má rudohnědý bujný knír

a jakýs divný zrak

a koketuje s písařkou

pokyny bílých rukou,

a „rukulíbám“ říká jí

se zbožnou poklonou,

„es ist erreicht“ si zakroutí

svou bílou, štíhlou rukou.

A třetí spřádá bledé sny

nad všemi koncepty,

jež dodává jí horlivě

šéf kanceláře mladší.

Jak ona dře a nevzhlédne

od práce na chvilku,

i ženu svoji políbí

tak nějak mimochodem,

když večer proň si přichází.

Tu větu nakousne

a dotekne se jejích rtů,

pak nahlédne v své lustrum

a čísla vložek, katastru

dál klidně diktuje

a paragrafů nesplete

pro návštěvu své ženy.

Snad zahání tak divný hlad

tou pílí neznavnou,

snad zapomíná na žízeň,

jak jeho stenografka,

a proto v jejím srdci dlí,

jak nedostupný bůh.

A všecky tři si šeptají

o záletech svých plachých,

tři stroje při tom klepají,

vzduch stojí nehybný,

vše páchne divným kořením,

jež na dvoře se balí.