Hladová zeď.

V krásné letní noci svěží

pod akáty, v hustém stíně –

díval jsem se od nábřeží,

luny třpytem v dálku mhavou

jak se skvěla za Vltavou

hladová zeď na Petříně...

Viděl jsem, jak v bílém jasu

stromům plála nad vrcholy:

– němé echo slavných časů,

paměť zlatá Otce vlasti,

úsměv pýchy v naše strasti,

naděje a sny, a boly!

A já vzpomněl, v její zuby

zře, jak tamo měsíc svítil,

jak dnes u nás vše je v ruby,

jak je po snech, po nadějích,

a v mžik ten – hrot zubů jejích

v prsa až jsem vnikat cítil...