Hladový rok L. P. 1771.

Druhý rok již ani krůpěj vláhy

neukápla na lán plodonahý!

Za to vylíh‘ se a roste Hlad,

netvor příšerný, vší strázně brat.

A kde Hlad, ten lidomorce klatý,

zaryje své zkostnatělé paty,

niknou svaly údům, lícím krev,

oku jas a hrdlu řeč i zpěv.

A lid zbožný modlí se a prosí,

by Bůh seslal trochu vláhy, rosy

na vyprahlou, zkornatělo zem;

Bůh však k prosbám trvá hluch a něm.

A kdo belhají se do kostela,

na div kostry jsou, ne lidská těla;

snad že dřív, než překloní se den,

i jich zhasne život nejeden. –

Slyšíš zvonek? – Opět sluha boží

k nemocnému ubírá se loži.

„Blaze mu!“ Tak mnohý šepce ret,

„nebude již dlouho hladovět.“ –

Ve chaloupce chudé koncem vísky

leží staroušek, skon tuše blízký.

Strádav zle a lačněv mnohý den,

posléz uleh‘ mdel a vysílen.

„Chleba! Jenom sousto chleba, Pane!

pro tělo mé hladem utýrané.“

Chraplavým tak hlasem vetchý kmet

k nebi úpí – ba, že naposled!

Tu kněz objevil se v rámci dveří:

„Nesu chleba Páně! Kdo v něj věří

a jej přijme v duše zkroušení,

dojde života i spasení!“

Slova tak jak zlatá nebe záře

vdechla ruměn v nemocného tváře;

pomodlil se, a pozvednuv leb,

z ruky kněze přijal Páně chléb.

A tak smířen se zemí i nebem,

a posilněn věčné Lásky chlebem,

na dalekou pouť se chorec dal,

k večeři pak s Kristem stoloval.