Hlas boha.

Před stanem stich’ bubnů ryk a jásot píšťal.

Belal, o němž prorok děl, že jako křišťál

hlas mu zní, když „Allah“ volá s minaretu,

z koranu čet’ Omarovi. V jiných světů

říši kalif těkal, jako perly s šňůry

s Belala rtů nechal padat svaté sury.

Náhle však se vzchopil. „Nechť dělá co může,

vždy modlitba naše otrhaná růže

před Allaha trůnem; nechť jsi ze sur uvil

nejkrásnější věnec, vhod jsi nepromluvil,

dokud Allah v odvet neozve se tobě;

líp je spáti, než se modlit v noční době.“

„Allah mluví v hromu, vánku, klasech, řece,“

skromně podotk’ Belal. „Neuvěřím přece,“

pravil velký kalif, v plášť zahalil hlavu

a leh’ ke zdi stanu, aby zdřím’; leč vřavu

myšlenek a pochyb nemoh’ ukojiti.

Jak lapené ptáče, jako vlna v sítí

lkálo mu to v duši, úpělo a vřelo.

Za chvíli vstal opět, utřel vlhké čelo,

kopí strh’ a štítem ozbrojil své páže

a šel, jak měl v zvyku, pozorovat stráže,

zda-li zvučí hradby táhlým jejich krokem.

Mžikem prohlíd’ tábor sokolím svým okem;

všady sen a ticho roztáhly svá křídla.

S hvězd kalifu v duši ronila se zřídla

útěchy a míru, přešel stráž, stál v poli.

Rozhlédl se prázdnem, ticho ve vůkolí.

V tichu tom své jmeno kalif volat slyšel.

Naslouchal – a zase – kráčel dál a přišel

k malé zřícenině, odtamtud hlas znova

opakoval „Omar“, další jeho slova

zdusil pláč, a „Omar“ zalkalo to zase,

kletba, ston a nářek zvučely v tom hlase:

– Matko, já mám hlad a země příliš studí.

– Za to může Omar, dítě, že jsme chudí.

– Matko, kde jest otec, mně se po něm stýská.

– Omara se zeptej, on, jenž mečem blýská

k čtyrem úhlům světa, snad ti poví, dítě.

– Dešť mé šaty pronik’ do poslední nítě.

– Omar, dcero, chodí v šarlatu a zlatě.

– Pil bych. – Malá louže zbyla ještě v blátě.

A zas ticho bylo, přervané jen lkáním.

Omar neposlouchal, v závod s větru váním

běžel v tábor nazpět, víno vzal a jídlo

a jak sup, když kořisť jeho oko zhlídlo,

navrátil se bleskem v zříceninu zpátky,

složil tam své břímě, plášť svůj z drahé látky

strhl s beder, strhl také turban s hlavy.

Chudým rozdal všecko proroka syn pravý.

Ráno opět Belal skřížil svoje nohy

na koberci pestrém a svatý verš mnohý

s retů jemu splýval jako perly s šňůry.

Omar bystrým uchem lovil svaté sury.

Zda bůh k lidem mluví, Belala se neptal,

v bázni skláněl hlavu a jen Allah šeptal.