HLAS JARA.

Hlas, jak zvuk violy tak dávno pověšené

a jednou z rána ze zdí sundané,

zajásal výškou tisícerých citů

ve smutné včera ještě duši mé...

Snů jara celého, jež sluncem zulíbáno,

rozkvetly v duši svěží kytice –

snů jara celého, jež vzduchem provětráno,

zplesalo v srdci ptáků tisíce!

Tak světlem jásajícím všemi výšinami,

zpíváním sluncí, letem k oblačnu,

svítí a zpívá v nekonečných trilcích,

houslí a blouzní v nitru moře snů!

Jak moře světel třpytících se láskou,

zářného vodotrysku tříští milion,

duhových, démantových, vzlétá k nebes modru –

vítězství každý trysk, a zázrak každý tón!