HLAS LAMPY

Má lampo, která pláš

tu tiše nad mou hlavou

a kterou zřít je až

z ulice nocí tmavou,

rci jasným plápolem

pozdnímu venku chodci,

jenž v duši mdlý a něm

se vrací z pitky nocí:

„Ó, bloudku, jaký klam

ty plesy jsou a schůzky,

je nad vše lampy plam

a svět tvé jizby úzký!

Do čtyř těch jejích stěn

své ukryj sny i žely,

tam jist a bezpečen,

jsi masky prost, svůj celý.

Tam není klam ni lež

a není zrady k tomu,

ó, ty, jenž nocí jdeš,

spěš v mír a klid, spěj domů!“

Rci tomu svitem svým,

jenž zapadá až dolů,

kdo rozryt zoufalstvím,

v tmách bloudí kol a v bolu:

„Ó, zvedni zraky sem

a slyš, co svit můj hlásí:

Já světlem věčným jsem,

vzňat před oltářem Krásy.

Je smuten, kdo tu bdí,

leč zář má jasně plá mu,

a jizby prosté zdi

jsou kol jak stěny chrámu.

Když štval jej krutý svět,

když nůž mu v srdce vrazil,

v tom chrámě našel v sled

vždy tichý, jistý asyl.

Kde světlo moje zříš –

jen oči výše upni! –

tam sklání čelo níž

na tvrdém chrámu stupni.

A knihy srovnány

v své příhrady a rámy,

jsou jako varhany

s tisíci píšťalami.

Z nich mocný chorál zní,

jak v stropy, jež se klenou,

nad bolů prohlubní,

nad duší zachráněnou!“