HLAS MĚ VÍRY.

Za to, žes prvý z národů v Evropě celé

v temnotách dogmat rozžeh' své hranice jas;

za to, žes malý jak David, s odvahou, směle

proti všem šel; žes sloupovím starého chrámu

hněvně, jak Samson lítostně kající, třás';

nedbal, že zasažen koncem kovaných trámů

pod spoustou kamení, rumu zahyneš snad –:

za toto velké a slavné, nadlidské objetí

s Bohem a osudem bylo ti hrozně trpěti,

k mdlobě až zeslábnout krve nesmírnou ztrátou,

u špalku čekat, kdy mávne naposled kat.

Takový odvěký zákon, světový řád.

Žárlivý Bůh je. Nesnese, výmluvně němý,

aby kýs heros neb národ před bratry všemi

příliš se přiblížil k němu – Jako Helladu zlatou

každého sráží s nejvyšších vrcholů k zemi.

Tajemně střeha loďstvo svých plujících světů,

miluje stejně rozmachy odvážných vzletů,

jako střemhlavě náhlý, smrtelný pád.

Zas tě však vzkřísil; za to, že ubozí psanci,

nejlepší syni, žebráci s malou jen hrstí

na rychlo, u samých hranic uryté prsti,

s Kralickou biblí, s jměníčkem v hubeném ranci

bloudili, bloudili jako v zakletém kolu

kolem své země v nesnesně zoufalém bolu.

Vzkřísil tě za to, že rváni nyjícím steskem,

ruce své rozbité náhlým osudu bleskem

přece jen vztáhli a v černý, půlnoční čas

hodili prorockých slov svých tajemný jas,

že vláda tvých věcí k tobě se navrátí zas.

Zase tě vzkřísil, za to, že bezradný lid,

štvaný jak od dědin vlci, opuštěn všemi,

Bohem též, jízdeckou botou přišlápnut k zemi,

do cizích chrámů a statků žoldnéři vláčen,

mučen jak Kristus, týrán a poplván, bit –:

za to, že tento na zvíře snížený lid

přece byl slova božího bolestně lačen,

země jak vyprahlá oživujících vod,

modlil se, četl a zpíval po lesích skryt.

Vzkřísil tě, ježto vzpomínals, třeba jen temně,

v mrákotách na dny své slávy, velikost země

jako kdys rodiče lidstva, bloudící plaše

okolo ráje, do něhož ztratili vchod.

Vzkřísil tě za to, že sladké pěstouny naše

pokleknout přiměl po otcích zděděný duch

ve chrámě nově vzbuzených, bratrských tuch.

Vzkřísil tě za to, že s tichým rozdáním sil

dovedli nejtěžší obět rodinnou nést,

slova že ukuli: Má to povinnost jest,

kdybych i z rodu cikánů poslední byl.

Za to vše z hrobu tě vyvolal Bůh.

Ó zázrakem vzkříšený –! Jarní vábí tě vzduch.

Ještě jsi sláb však a krev z ran hlubokých prýští.

Domov tvůj doposud není domovem tvým.

Já však již věřím pro víru ubitých dědů,

pro naděj bratří v tvé slavné, veliké příští.

Národ, jenž otužen tak; jenž takovou bědu,

tolik muk zoufalých, jako pokorné matky

pro drobné děti své, tvrdě, hrdinně snes';

národ, jenž na prahu bědné, spálené chatky

bezduch a oloupen o vše bezmocně kles',

– ne však svým marasmem, jedem rozkoše sklán,

ani ne pro loupež, však že osudů pán

k nohám až nepřátel jeho rozprostřel lán;

že hájil svůj ideál svatý, duševní statky;

národ, jenž vidlicí za nalomený vaz

k zemi byl připíchnut jako škodlivý plaz,

aby ji po letech střás' a vzpřímil se zas –:

národ ten, věřím, Ó věřím, nesplnil dosud

velkého poslání, které určil mu osud

v dějinách lidstva, rozvoji, kultuře všech!

Národ ten v zděděné zemi na líše chudé

v potu a slzách, v prolité krvi své rudé,

hrdinně, úsměv odvahy na bledých rtech,

pro velké ideje znovu žít, umírat bude.

A pro toto poslání bude pozdvižen dnes!