HLAS MINULOSTI

Jak prchá příval v bouři, jak se zmítá,

jak s břehu všecky ptáky řevem plaší!

Tak duše moje pod úkrytem lítá:

neb minulost ji vzbouřila, ji straší,

ji chytá za křídla, zas k ní se snáší,

k ní hovoří: „Nuž pověz, kde ti svítá?“

„Dost krve, myšlenek, dost dlouhých věků

dal člověk za svit svobody a slávy.

Den co den strádá, přes bídy své řeku

on pluje s trnoucími svaly. Dravý

běh života se nikdy nezastaví

a vítězit je pouze dáno reku.“ –

Tu výčitku já stále slyším zníti:

list od stromu se štěstí odloup’ spadlý,

jak hvězdy v cesty naše marně svítí,

jak sny a tužby do proudu se kladly,

jak rekovný sen, ku odvaze zmladlý,

čin ještě netvoří a v nic se řítí.