Hlas moře.

Když moře zaburácí,

a vichr jak v ně sáh’,

se zdá, že bílí ptáci

se nesou na vodách;

když každá moře vlna

se ve skal řítí lem,

jak šelma vzteku plná

by mrskla ohonem;

a vichr když v ně buší

a vyje jako pes:

cos jímá moji duši

jak nevýslovný ples.

Ples divé, hrubé síly,

ples touhy šílený

tím větrem být, jenž kvílí,

těch vln být rameny.

A jak by staré hněvy

a dávné bolesti,

jež uspí se a sleví,

jež nelze pronésti,

jež trpím, lidstva článek,

na tento hozen svět,

svůj střásly mdlobný spánek

a znova počly hřmět.

Jak nad tou spoustou pěny,

jež syčí kol a kol,

bych našel vyslovený

přec lidstva hněv a bol.

Na skále, do níž bila

vln pěst, jsem němý stál,

však duše s mořem vyla

a vichrem v nebes dál.