Hlas mrtvých.

Ty nové hroby jako rány svěží!

Žár léta spálil jejich sporou trávu,

rok jeden zničil pověst jich a slávu,

a suché listí nad jich kříž se věží.

A v podzim, kdy tak zdlouha, zticha sněží

a nocí zní jen hukot dálných splavů,

to jak ti mrtví zvedali by hlavu

a hovořili s tím, kdo vedle leží.

Tak cize, dutě ony splavy hučí,

jak z kraje mrtvých stony přidušené,

kdo nespí, ten se dlouho jimi mučí.

Co chcete, mrtví? Co váš spánek ruší?

Co hlodá vaši nezkojenou duši,

kdy na vás již si nikdo nevzpomene?