HLAS PŘÍTMÍ

Nad knihou zavřenou dumám,

jarní sen letí mi hlavou,

poslouchám vzpomínek píseň

soucitnou, trpnou a lkavou,

jako když na podzim vánek

rozmlouvá s vadnoucí travou.

Na hladi soumračné síně

vlní se jímavé zvuky,

podobné houslovým nářkům

v doteku vzrušené ruky.

Zdá se mi: Po moři snění

pluji v kraj mladosti snivé...

Vidím z tmy vyrůstat háje

dumavě šeré a tklivé...

Vidím v snách labuti černé,

ospale k zámku se šinou

po chladném zrcadle vody

pod lunou voskově sinou...

Z komnaty line se hudba

tlumená, důvěrně snivá;

v zajetí dálky k ní odkuds’

ženský alt žalobně zpívá.

Toť zpěv mé mladosti plaché,

jenž jak stesk v srdce se vloudil,

žel, že se odmlčel záhy

něžný hlas, který v tmě bloudil.

Až teď... Zas žaluje z dálky,

slabě však... V temnotě zmírá –

Procítám... V květech bdí stromy...

Líbá mne vonná noc sirá.