HLAS TICHA.

Hvězd milliony na hlubokém nebi,

jež tmavě modré, jako dykyta

když na strop nebes širý přibita

je nesčetnými, zářícími hřeby.

A pod tím nebem bíle prokvítá

sfing alej dlouhá; semknuté rty, šklebí

se každá z nich, a něžně svítí ta

jen těla lví a prsy žen a lebi.

A mlčí nebe, hvězdy na obloze,

a mlčí sfingy v nepohnuté pose,

a mlčí zem, jak když to kraj je smrti.

Jen Ticha hlas tu v širé letí dálky,

hlas prázdnot věčných, a nad řvaní války

ty cítíš, jak tě svojí hrůzou drtí.