Hlas v krbu.

Jak štěstí vzdálené tvůj obraz dívá

se na mne se zdi; poslouchám, jak zpívá

v mém krbu vítr, stená, hučí, duje

a každým tónem cosi vypravuje.

Snad je to dobrý skřítek mého domu,

jenž vypráví mi snění holých stromů,

jež pod mým oknem v sněhu samy stojí.

Ten zvuk tak tklivě mluví k duši mojí,

ba řekl bych, to lásky mé duch strážný,

jenž chce mi do snů vykouzliti vážný

a tichý obličej tvůj plný krásy.

Kdos v symfonii spřádá různé hlasy

a mluví větrem. Neptám se juž více;

jest ve všem život: v drsném řvaní lvice

i v jasných zvoncích dětinného smíchu.

Poslouchám zbožně, jak to kvílí v tichu,

jak praskne uhlí, jak jisker dešť šlehá.

Mé jizby teplo na mé skráně lehá,

v dlaň zvolna klesá unavená hlava

a v snění tom cos ucho rozeznává,

hlas dojemný, jenž praví: „Čelo zjasni,

věř, vyplní se tvoji snové krásní,

jen malou chvilku a v té pozdní době

kdos milý známý přisedne si k tobě,

přes tebe spustí dlouhé vlasy dolů

a budete zde oba sedět spolu,

jak ptáci dva na jedné sedí sněti

a jako po tmě sedávají děti.

Kdos bílé ruce dá ti kolem šíje

a jako pták, jenž z dívčí ruky pije,

tvůj pohled v jejím zakotví se oku,

pod dlouhým vlasem, jenž jí padá k boku,

ty nožky její chytíš ve svou dlani

jak leknínu dva květy; ambry vlání

tě z jejích ňader opojí, až stmívat

se bude zrak tvůj. V krbu stajen zpívat

já budu vám o věčné kráse jara,

jak příroda se o milence stará,

co květů, hnízd, co vůně pro vás chystá.

V snách dovedu vás na milá vám místa

a budu mluvit o vod zářném lesku,

o písni skřivana, křepelky stesku,

o lesů svěžím a hlubokém dechu,

o vonném klínu pohostinných mechů

a tajných stezkách, jež se v houští tratí,

o tichu skal, jichž vrásky slunce zlatí,

o záři hvězd – jak uzřím však, že nahne

se její hlava k ňadrům tvým, že táhne

noc, která věsí sny na vaše oči:

hned dechnu v krb, až jiskra z uhlí skočí,

na lampu vaši silným váním dychnu,

vás nechám štěstí vašemu a stichnu.