HLAS V POUŠTI.

Ze země, kde, povržení sluzi, faraův jsme palác stavěli,

vyvedls nás, Pane, v pouště hrůzy, kde jsme krví cestu smáčeli.

Třicet let's nás trestal hladem, žízní, až nám vyprah' v kostní dřeni tuk,

místo dědů, reptajících v trýzni, archu nese důvěřivý vnuk.

Teď, když táhnem k předu radostněji, třeba dosud písek pouští žhav,

hrozen z Kanaan kdy přinášejí posli, jenž šli zvídat do dálav,

proroci kdy vznícenými zraky zří už v mlhách zaslíbenou zem, –

Věčný, ať jsem mezi těmi taky, kteří líbat budou její lem.

Nedej nyní zemdlet noze mojí, zrny manny zázračné mne sil,

abych, dojda v únavě a znoji, poutnickou hůl přece zavěsil

pod krov rukou vlastní zbudovaný, kde můj budeš pán Ty jedině,

abych uzřel den, kdy, Požehnaný, pastýřskou dáš berlu naší rodině!