HLAS V POUŠTI

Svůj hvězdný pohár noc mi k ústům kloní,

můj duch na práhu stojí v život jiný;

kol hlavy mojí staré báje zvoní.

Dech noci padá v srdce mého stíny

jak v čerstvé hroby z ruky přátel kvítí,

jak hlohu bílé růže na ruiny.

I skloním hlavu; slyším půlnoc bíti –

však zároveň ó jaká píseň snivá!

teď žalné vzdechy, teď zas vlnobití,

teď zvonů souzvuk, večer když se stmívá,

šum stromů, noc když pláštěm svým je skryje,

a náhle jásot, kvil a bouře divá!

Ne vlny pláč, když o břeh skalný bije,

ne vichru hněv, když probudí se v lese,

ne rozpoutaných živlů symfonie:

Ta hymna v dál se nad svět spící nese

jak triumfu zpěv ode pólu k pólu,

tak letí, hvězdy blednou, zem se třese...

Ta divná píseň z nadšení a bolu

a z vzdechů, kletby, jásotu a hoře,

v ní Bůh a Eblis líbají se spolu;

v ní prales šumí, v ní burácí moře,

v ní starých bohů kácejí se tróny...

viz, v jejích tonech vzchází lidstva zoře!

Co svaté háje lkaly u Dodony

a čím se v Delfách rety země chvěly,

když ze slují dým vystupoval vonný;

co přísným hlasem Eumenidy pěly,

když před křížem své Olymp čelo sklonil

a Zevu z ruky bleskné padly střely;

i kletby Kaina, jejž hřích světem honil,

pláč lidstva před potopou na útěku,

čím v slunce vzchodu Memnon v poušti zvonil;

co prorok viděl na své pouti v Mekku,

čím stenal Faust, jenž kráčel mořem bludů,

i Ahasver, jenž bloudil mořem věků;

vztek Samsona, když rozmachem lvích údů

třás’ paláci, pláč proroků i dumy,

i cynický smích Diogena v sudu:

Vše v této písni stená, pláče, šumí,

lká, volá, vzdychá, zápasí a hřímá...

Kde básník jest, který jí porozumí?

Toť píseň lidstva! V ní ta vůně dřímá,

jíž květy snů a tužeb jeho planou,

v níž lidský duch i Boha obejímá!

Já slyším ji – a moje slzy kanou...

Kam ona tajemná se píseň valí?

kde její cíl? kde ztichnou tyto zvuky,

to proudění, vír vzdechů neustálý?

Zda zápasících srdcí bouřné tluky,

zda myslících hlav záchvěvy a snění,

zda žíznících rtů prahnutí a muky

Bez odměny, bez vlahy, vyslyšení,

bez útěchy, bez cíle, bez přístavu

by mohly klesnout v propast zapomnění?

Nač velduch světa oděn v světů slávu,

by andělů svých pluky hostil v ráji,

by tato píseň zanikla v let davu?

Čím v práci ducha lidské mysle plají,

vše věčným jest! Tvé vzdechy anděl sbírá,

je andělové v onu hymnu tkají,

jenž od věků nad prázdnem všehomíra

se mocně valí rovna oceanu,

v tu věčnou hymnu, která neumírá!

Kdo zabuší dřív na edenu bránu,

zpěv andělský, či nářky milionů?

Kam jde ta píseň? Myslíte že k Pánu?

Já pravím ale: K lidstva pantheonu!

Ó věčná hymno! Tvoji první sloku

lkal Adam, vyhnán od zápraží ráje,

do ňader Evy hořkou slzou v oku.

Tvým tonem hory zvučely a háje,

když Hellady svět padnul v rozvaliny,

jím stenal v cirku barbar umíraje!

Ó jaký div, když ztajen v noční stíny

tě básník slyší, jak se valíš vzduchem,

že v jeho duši povstává svět jiný!

Ó jaký div, že náhle tvorčím ruchem

se chvějí ňadra jeho, spánky buší,

že slzná rosa třpytne v oku suchém!

A tvoje tony když mu padnou v duši,

že všecky jeho písně tvým jsou echem,

že v tobě vše, co žádá, chce a tuší!

Ó písni lidstva, jak máj vonným dechem

zem v ráj promění, strhá pouta z řeky,

strom květy pokrývá a skálu mechem:

Tak srdce moje, tvými zpito vděky,

pták báječný svých křídel duhy střásá,

čím jemu smrt, čím prostory, čím věky?

Jen v tobě život, vykoupení, spása,

květ nadějí, plod činů, slávy tucha,

duch, jenž jest pravda, srdce, jež jest krása!

Ó triumfe! Ó mysterium Ducha!

On přichází! Ó čiňte stezky přímé!

Ó dobou adventu jest naše doba!

Jak v kolébce, on v hrudi vaší dříme!

On, který neví, co jest smrt a mdloba,

v trůn nebes změní Promethea skálu

a nachem ráje zjasní rány Joba.

Pod jeho okem Dante v chmurném žalu

dá ruku Shelleymu, své peklo zboří,

a oba světlem půjdou k idealu!

A jako fénix vlastním ohněm shoří

on nadšením, co tísnilo jej, stráví,

by v nové kráse vzletl k světla moři.

Ne Memnon víc, ni pustiny keř žhavý,

on člověku se lidským ozve slovem,

a pouze básník bude kněz mu pravý.

Ó století, na které v lesku novém

on zlatá křídla svého příští složí,

by zem obrodil v světle myšlenkovém,

zda poznáš jej? Krásnější z ruky boží

než druhdy vyšel, svého ducha květem

se blíží, maje hvězdy za podnoží!

A „Ecce Homo!“ podruhé zní světem!

Ó básníku, jejž času vlnobití

sem vrhlo na stráž budoucnosti nové,

ten krásný sen kdy přestane snem býti?

Či pouze ty ve zoři červánkové

se kolébáš a vidíš jitra divy,

co ještě v tmách se brodí národové?

Či pouze tvůj dech ve nadšení živí

ten oheň Vesty na oltáři krásy,

a v stínech blesky tvůj zrak vidí snivý?

Jest jitro juž? jsou naplněny časy?

jsme hodni slavit Ducha slavné příští?

jsme otužilí zírat v slunce jasy?

Snad místo blesků se jen meče blyští?

a co ty zoveš červánkovým nachem,

jsou pouze krve brody na bojišti?

Tlum žebrákův jde posud lidstvo prachem

a v propasti svých záhad darmo spouští

svit myšlenky! Zda nechvěješ se strachem,

že zpěv tvůj bude pouze hlasem v poušti,

jenž bludičkou se mihne na močálu

jak luny paprsk v lesa temném houští?

Kam potom půjdeš?....... .......Dále k idealu!