HLAS VNITŘNÍ.

Pupeny rájské máš-li v duši,

v nichž dřímá květ a v něm zas plod,

jich svatě střez! Nechť hruď tvá tuší

chuť rozkoše i bolů hlod:

zda rozpuknou se, v kterém jaru,

a jaký květ a jakých tvarů

as touze tvojí vydají

a v živý plod zda uzrají?

Zda vonné krásy melodie

se rodí v nich a zapěje

v nich píseň z hájů poesie

a radosti v hruď naleje?

Zda propukne v nich bolest všecka,

již cítíš, jda tím údolím,

a která všecka přání světská

ovívá pelem nahořklým?

Zda tajemný ten rozpuk vzpruží

tě ke tvůrčímu: „Staň se, staň!“

a hruď tvou svatým štítem ztuží

a nebes meč ti vloží v dlaň?

Zda duše tvé to výraz vroucí?

Či bublina to bude skvoucí

jen duhovosti zdánlivé

a nad vše zdání míjivé,

plod affektace třeštivé?

Ó, pak jen rychle v duši své

šlap, zašlap je, vem kameny

a udupej ty pupeny!

Je líp, když zpustne boží chrám,

než falešným by sloužil hrám.

V ssutinu vítr vnese kvítí

a v noci hvězdy taje svítí.