Hlas ze severu.

Já, který v sněhu jsem po prsa zasypán,

já člověk ubitý, životem na krev sdrán,

okraden o jazyk, o zemi, rodinu,

k vám volám, Čechové, v poslední hodinu,

v poslední okamžik, odkrojen od světa:

My jsme zde zničeni, zem naše prokleta,

hyneme, zmíráme pod pěstí železnou – !

Jen kostry shlodané potomci naleznou,

kostry to našich těl v německé závěji,

cizácky zaklejou, zpupně se usmějí,

zaprou nás bezděčně a vztek je uchvátí,

podpatkem budou nám do lebek kopati, –

tak budem za živa, za mrtva prokleti,

prokleti od cizích, prokleti od dětí.

A vy tam v Praze až, v té Praze věžaté,

tančíte vesele, úpění nedbáte,

čím vám jsou výkřiky sdraného člověka,

jenž hyne ve sněhu a sténá z daleka?!

Ples vám sluch ohlušil, mha zrak vám zastírá,

nevíte, se mnou že přes čtvrt Čech umírá,

že má hruď zdržela divoké přívaly,

jež z Němec do Čech se hladově vedraly,

a že až dodýchám, přes mne se poženou

záhuba drtící s pohromou plamennou –

a vy tam tančíte a vy tam nedbáte

v té Praze zhýčkané, slovanské, věžaté,

k vám hlas můj výstražný nespěje, nevniká,

smějete slovům se prostého dělníka...

A já přec řvu k vám v posledním vznícení:

Vzbuďte se, Pražané, bláznovstvím zmámeni,

vzbuďte se! hurrá – hurrá!

Ten mocný hlas a divý křik

nezaslech’ kněz, ni politik,

ni starosta, ni jurista,

ni šlechtic – ten už dočista! –

ni žurnalistů celý sbor,

ni hvězdář a ne professor,

ni dam všech jemný bystrý sluch,

poslanců slavných slavný kruh –

ten mocný, úpěnlivý hlas

nad Prahou jak by náhle zhas’,

jak v prázdno zněl by docela...

Jen v jednu duši zajela

ta slova ostrá, trýznící,

ten výkřik krutý, mučící –

to v duši mého souseda.

A v duši té hned pozvedá

se zápas, bol a stesk a hněv:

„To volá přece naše krev,

krev úpícího člověka!

Nuž, k němu hned, mne neleká

ta cesta strmá, daleká!“...

A ve večerním zášeru

již soused bral se k severu.