HLAS ZEMĚ III

A jásá země v chladné nádheře

po ránu mhlivém, teskném zášeře,

stem barev jásá, stupnicí všech tónů,

ne jarně hýřivých a krevně vzkypěných,

než klidně zladěných a moudře tlumených,

z nichž proniká ti tajený vzdech stonů

a v nichž bouř srdce, burné jeho plamy

už vlažně chví se, chví jen vzpomínkami.

Svou zlatou svatbu věru ve zlatě

dnes slaví zem a v samém brokátě,

se slabě rdíc, však místo důlků vrásky;

i ženich blankyt modroučký vzal šat,

ten sváteční, však z šatu vane chlad,

a jak tak myslí na jaro své lásky,

on shlíží k ženě-matce, žár jsa samý,

ne ohněm tvůrčím, než jen vzpomínkami.

Jim od těch vzpomínek se jasní zrak

a je tak čistý, pluje-li kde mrak,

že jenom ještě zvýší jejich jas,

vzhled oddaný, v němž klid a štěstí pije

dvé duší navzájem. Jim věnce vije

věk podzimní, tož z aster chladných krás,

a oni berou je a s pousmáním,

neb po životě plném smrt jim bude zdáním.

„Po žití plném, když jsi sebe vtělil

ať v živý tvar, svůj odlesk, obsah krátký,

ať v myšlenku, v niž vdechl jsi a zcelil

svůj vlastní svět, byť v skále trčel klínem

a nebe nad sebou měl jen jak pod komínem,

přec tvůj to svět. Klid cítíš v duši sladký,

když tvůrcem byl jsi, obraz svého Boha,

byť malým, jen když smělým, jak jen moha.

Tys žil! Co obsahu je v tomto vědomí,

co zralé síly v něm a zralé krásy!“

Tak zem i blankyt v klidu svědomí

svou dumá dumu podzimní. Sad, pole, háj

tou dumou prochvívá. V ten druhý máj

šat samé zlato, purpur obléká si,

v tak heroickém sebezapírání

se chystajíc na slavné umírání.

Řada jezdců podzimním tím krajem

zvolna kluše. Jeli dlouhým hájem,

řada zadní z něho vyjíždí.

Mezi nimi vůz drkotá malý,

černý háv v něm osoby dvě halí.

Z dálky řek’ bys: Průvod hlemýždí!,

kdyby neplál neuhasný, vítězný

v drobném tvaru lidském duch tak bezmezný.

Mhlivé ráno bylo, když se zvedli.

Jedni na kůň, do vozu pak sedli

Mistr Jan a přítel Kardinál.

S bohem dali hradní čeledi,

s bohem zemi, již mrak zakrýval,

s bohem věrným i co nevědí,

co jich srdce činí. S bohem! S bohem!

Hruď se semkla, blýsklo v oku mnohém.

Jeli dlouho pustým ouvozem,

zamlklí jak zamhlená ta zem.

Ale srdce tloukla jim všem směle,

a jak v mlze krása země celé,

jejich strání plesné zbarvení,

tajila se i v tom mlčení

síla jejich duší veškera,

hrdinnosti květ a nádhera.

„Na soud jedem’, na veliké stání,“

mluví pevné jejich přemítání,

„proti všemu světu hrstka malá.

Chceme, nad vládou by Antikrista

zvítězila boží pravda čistá,

nechat’ Betlémem co světu dala,

pod sobeckou kádí skryto není,

než ať k nebi šlehá ve plameni.“

Pevně sedí hlavy. Mužná víra

z odhodlaných očí jejich zírá,

z očí, v kterých hlubina je blesků,

schopná bouře. Jenom chvílemi

sem tam hlava mírně ku zemi

nachýlí se, jak pod tíží stesku,

jakby pochybnosti vedraly se v ni,

jako na topol tam černí havrani.

Tiše, tiše, šelestivě tiše

na háj, pole, k zaorané líše

déšť se snáší, šeptem šumící.

„Slyšet hlas – hlas církve kvílící:

Barva setřena a zlato ztemněno.

Ohněm lásky, ctnostmi leštěno

kněžství druhdy bylo jako zlato;

ale nyní ztemnělo až v bláto –“

hlasitě dí Mistr v hněvném žalu

k mlčícímu druhu Kardinálu.

Ten však zasmušen, jak v mlze les.

Drkotá jen vůz, kůň zafrkal,

bez ohlasu zvuk tu zamlkal.

Zmlk’ i Mistr, v jasnou dál se nes’.

Jednotvárně šelestivě padá

syrý déšť v ta šedošedá lada.

Po tři dni tak jeli zpola němi,

zahloubáni jeli rodnou zemí,

zasmutnělou zemí, zamlklou.

Hovor se jim hned už na rtech trhal,

jako slunný svit, jenž v zem se vrhal,

hasl dřív, než prodrat moh’ se mhlou.

Každý, trpko nesa výtku z heresí,

na soudě už stál, zda pravda zvítězí.

Čtvrtý den, když z noclehu se brali,

volněj dýchli. Promodrávajícím

nebem obláčci se bílí hnali,

veselí, neb s proudy sobě hráli

slunečními, co se na zem drali,

jako děti s křikem hlaholícím

s potůčky si hrají, které k zábavě

lijavec jim nechal po své záplavě.

Víc a víc se nebe modralo,

víc a víc se slunce prodralo

mráčky řídnoucími. Je tak svěží,

jak když polem nahé dítko běží,

a to nebe též tak divně nové,

také modré, také atlasové,

také něhy, vůně, jasnosti,

jako nastrojeno k velké slavnosti.

Cesta stoupala. A podél ní

stráně snímaly své zastření,

a už svítí, planou, rudě hoří

koruny jich stromů v ryzím zlatě,

tam ty v zlatě, ty zas ve šarlatě,

jak by náhle ze stříbrných moří

na bronzových kmenech vyrůstala výš

zlatolistých větví pohádková říš.

Koně jdou jen krokem. Čím dál šíře

kraj se z mlhy zvedá, jasem hýře

zelenavým, zrudlým, žluťoučkým,

z něhož vzdorně černají se kmeny

ramenatých dubů, staré kleny,

a tam břízy s tělem běloučkým

rozběhly se strání, vesnické ty krásky,

naše pružné, štíhlé, svižné zlatovlásky.

Sem tam jeřabiny zaplály

s jásavými svými korály;

tu se smrk tměl, naše cypřiš slavná,

a tam výše, skvíc se od zlata,

o samotě lípa košatá

stála nad krajem, tak starodávná.

Pod ní samých zlatých listů hromádky,

babiččin to smích i vzdech i pohádky.

Hledí Mistr jako ve snění

na to divůplné zjevení;

hledí hloub a hloub v tu nádheru.

V duši jeho odráží se teskně

div ten celý, tázavě se leskne,

hluboko jak v horském jezeru.

Cítí krásu tu, co síly vane z ní;

slyší, rtové země šepcou velební:

„Plným žitím žila jsem; teď zmírám.

Zmírám vědouc, aniž slzy stírám.

Zlatem čistým vzpomínky mé hoří.

Silných zárodků mých, kam jen zřím,

roste, roste s prudkým prahnutím,

roste žitím mým. Ať v popel zhoří

tělo mé, já žiju dál. Jeť věčný duch,

nezničitelný a věčný jest; v něm Bůh.

Věčný, věčně tvořivý on jest.

V částečce on každé, které dává

krev i barvu, sílu růst i kvést,

rodit dál, že žíti nepřestává

v duchu věčné krásy, jak dí květ i list,

tajemství v němž věčna můžeš číst.

Dá i v bahně vyrůstati květu,

pokrevnost v němž nebeských je světů.

Síla věčná, Prasíla on jest.

Horské bystřiny když tajnou mocí

spěchajíce k mořím v tiché noci

hovořívávají s kůry hvězd,

ony mluví o něm, o té prasíle,

miliony let co mění na chvíle,

z níž vše vzchází, v niž vše zachází

u věčném oběhu, bez konce, bez hrází.

Zjasněna tím duchem klidně zmírám.

Zmírám klidně, aniž slzy stírám.

Zlatem čistým vzpomínky mé hoří.

Silných zárodků mých, kam jen zřím,

roste, roste s prudkým prahnutím,

roste žitím mým. Ať v popel zhoří

tělo mé, já žiju dál. Jeť věčný duch,

nezničitelný a věčný jest; v něm Bůh.“

Svítí zem a plane, hoří v zlatě,

u vznešeném září majestátě.

Vidí Mistr slavnostně ji plát.

Cítí, cítí v srdci bouřný ruch,

jak svou sílu sbírá jeho duch,

svoji pokoru i majestát.

„Co je smrt?“ – hlas vnímá, vůkol vše se skví! –

„Pouhý přechod jen zas v jiné tajemství.“

Bouřně tluče srdce. Všechny síly

v něm se do jednoty soustředily;

duch je svázal v ni a vdech’ jí klid,

duch, jenž jasně vystupoval z těla,

jak ta země z mlhy k jasu spěla,

a ten duch se jal mu hovořit:

„Co je smrt? – Jen hleď, jak všechno v ní se skví!

V smrti tvé jest život, pravda, vítězství.“

Vrchol blíží se. Vše v průvodě

bezděky se cítí v obrodě,

jak jim hruď se zveselila všem.

Čilej’ podkovy též zabřinkaly –

„Áh – !“ už přední na vrchole stáli.

Vyjasněnu vidí zářit zem,

samý pahorek a chlum a pod ním ves

s pruhy polí, luk a vzadu les a les.

Za pahorky vlny hor se dmou

zmodralé, se strání zelenou,

s žlutým leskem javorů a buků;

vedle nich se vyšvihuje dřín,

smrk ční ponurý jak živý stín.

Vše jak zakleto je, beze zvuku.

Z mhlivých údolí tam v blankyt modravý

v těžké chmuře pnou se vrchy Šumavy.

Zvuk tu přerval kouzelné to ticho,

dobrodušný, teplý, srdečný,

že všem do tváře vlít’ úsměv bezděčný,

a co v předu stáli, vzkřikli: „Ticho!“

„Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí;

„Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí –

pasák dudáček jde zvolna s ovcemi,

dolů strání jde a s melodiemi.

Zticha hrne se to stádo věrné,

mezi bílými též sem tam ovce černé,

hrnou se jak vlnky, trávu škubají,

hrnou se jak vlnky, jako potají.

„Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí;

„Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí –

pasák dudáček jde zvolna s ovcemi,

dolů strání jde a s melodiemi.

„Krásná země!“ pan Jan z Chlumu dí.

„Krásná jako pravá země boží!“

Petr písař dí a údiv ten se množí,

jak se každý vůkol zahledí.

„Zastavme se! Prosím, zastavme se!“

Petr volá, mladá hruď se třese

jemu vzrušením a tvář mu hoří,

jak zří na Mistra a jak se v obraz noří.

Rozechvěn též Mistr stojí. Cítí,

že to rodná zem se loučí s ním

prostým nápěvem tím dudáčím,

v němž svou všecku lásku, všechno žití

pro tu zem vřít cítí srdečně.

A jen duch mu brání statečně,

že mu do očí teď slzu netlačí

prostý, srdečný ten nápěv dudáčí.

„Zastavme se!“ souhlasí pan Jan.

„Myslím, dobře je tu věru býti.

Udělejme sobě tady stan!“

– „Jsme tu ještě doma,“ Mistr cítí.

Zastavili všichni. Ve spěchu

s koní seskakují k oddechu,

by tu, doma ještě, sedli v družině

před obrazem božským k malé hostině.

Sestoup’ Mistr též a usedli

na svah u cesty a pojedli.

„Krásná země!“ znovu dí pan Jan,

vyjadřuje, čím všem oči plály

a čím prsa dýchati se zdály,

neb v tu chvíli čist byl nebes stan

a zem hořela jak v plápole,

v roklích jen se tiskly mhly a v údole.

Ticho. Vítr šelestil jen v listí

a dva obláčci kams pluli čistí.

Všichni zamlkli. Tak bezděky

cítili ten mezník odvěký,

jenž tu táh’ se mezi zeměmi,

dvěma národy i jejich dušemi.

Cítili tu všichni mlčíce,

že tu jejich království je hranice.

Nejen říše zemské, kterou řetěz hor

chrání věrně jako strážný sbor,

ale hranice též – všichni dobře tuší –

hranice též říše jejich duší,

jak ji cítíváme za svítání,

tvrdou tmu kdy zář proráží ranní,

sladký úsměv nebes v zarputilý ret,

víra ve spravedlnost a v čistší, lepší svět.

„Pravda, pane Jene, krásná země.

Krásná jako pravá země boží,

jak dí Petr, hodná, aby sémě

boží rostlo v ní, ne blín a hloží;

sémě čisté, štědré, bez koukole,

těžkých klasů na horách i v dole,

národ svatý všude nitrem svým,

vyvolený k činům velikým.

Ano, drazí, krásná, krásná je to země!

V zemi té však také silné plémě,

silné duchem, pravdou chtěl jsem mít;

plémě ohněm svatým zahořelé,

vždycky hotové a vždycky smělé

v čin i slovo pečet pravdy vrýt,

ba i životem svým za ni stát

ochotně a oddaně a rád.

Jaká země! Kol dokola hory,

jako strážných duchů pavézy;

uvnitř jako zemský ráj v ní vidím sad,

v něm se dělníků jen hemží sbory

klasy chlebné, klasy pravdy žat,

samí doufající vítězi.

Pro čest boží, pro čest země té

pracoval jsem s vámi s láskou dítěte.

V srdce mé však namířili ránu

ti, kdož žitím protiví se Pánu.

Jeremiáš lkal by nad tou zemí:

,Od nejmenších do nejvyšších všeci

za lakomstvím jdou a křivou věcí;

ba i prorok se kněžími všemi

faleš provodí.‘ Zda divna jejich zlost,

když jsme odkrývali jejich nepravost?

Co nám divno, sluhy Antikrista

zříme-li dnes horší vrahů Krista,

lstivější a ukrutnější též?

A že v sluhy Boží jako supi

vrhají se, haní je a tupí,

zlobně podvrhujíce jim lež?

Že jim zlořečí, je v klatbu dávají,

že je vězní, vraždí? Zda tím vyhrají?

,Svět-li nenávidí vás,‘ Pán děl,

,vězte, mne dřív v nenávisti měl.‘

Pomluvili krále, království.

Král-li dobrý, dobrý-li náš lid,

co nám do pomluv? Co hany jejich kyd?

Štít-li svědomí se klidně skví,

nerozežrán rezem křivd a msty a lží,

co nám zloba světská, kletba papeží?

,Aj, ven ze škol vypovědí vás,

ba i usmrtí vás, věříce,

že tím Bohu slouží velice,

a budete v záští dlouhý čas

pro mé jméno všem. A mnohý z hodných

vydán bude od rodičů rodných.‘

Tak děl Pán. Než vítězí, kdo pro něj mřel.

Což je víc, než Stanislav a Páleč mněl.

Neučil jsem skrytě, než tvář v tváři,

kde se nejvíc mistři, bakaláři,

kněží, páni, vojíni a lid

v zástup scházejí. A s prosbou vřelou

celý svět a Českou zemi celou

vyzval jsem, by přišli usvědčit

na ten sbor mne z kacířství; než srdce věří,

že se nad pravdou tam Páně nezašeří.

Za ni stát tam chci já duší svou,

za ni stát tam chci já proti všem,

ne snad z pýchy, ale s pokorou

před tou čistou pravdou v srdci svém.

Neboť jedna pravda jest, ne tři,

jako mít je chtějí trojí papeži.

Byť i na čas zastřena je zraku,

ona vyjde, jako slunce z mraku.

Ale je-li za ni smrt má nutna,

třeba hrozná byla, přeukrutná,

podstoupím ji bez strachu a rád.

Neboť vězte, Písmo vám to poví:

V smrti za pravdu je život nový,

velký, čistý, který do tmy bude plát,

až ji rozrazí a rozžene

a všem nebe slunné vyklene.

Proto na rozhraní s naší zemí,

s těmi horami a poli všemi,

jež mi svaty jsou, ach, nastokrát,

prosím vás tu, modlete se snažně,

aby Bůh mi nedal státi vlažně,

ale setrvání ráčil dát

a s ním sílu klidu, ducha vzpružení,

aby ostříhal mne od poskvrnění.“

Před obrazem božským takto děl

Mistr vznícený a k bratřím zřel

bez hnutí tu od pohnutí sedícím,

any oči oddaností plály

a v nich jiskry jako meče stály,

v druhý obraz božský hledícím,

když tu hořel neuhasný, vítězný

v drobném tvaru lidském duch tak bezmezný.

Jenom větřík zašelestil v listí

a dva obláčci kams pluli čistí.

A jen srdce tloukla v tiši té

tlukem novým, o lepším co světě,

o vonnějším čistších srdcí květě

napovídal tuchy hlasité.

Byly duše jich v tu chvíli dojaty,

jak když na adventní chodí roráty.

Tma je dosud, cesty zaváty,

ale v nebi hvězdy rozžaty

svítí na cestu i do duše

ve svaté a sladké předtuše.

Takým pohledem k nim Mistr hledí,

plným sladké rajské nápovědi.

Pohled ten jim zvedá záclonu

s krajů bez stínů a bez tmy, bez skonu.

Opodál, jda s psíkem od stáda,

pasák dudáček se přikrádá,

hledě zvědav na jezdce i koně.

Slyšel řeč, však smyslu nepostihl;

cítil jenom, že mu srdce zdvihl

muž ten zbožný. Cítil, hlavu kloně,

nevěda, ni jak, ni proč, že ze všech sil

v tajemný mu tlukot srdce rozbouřil.

Zdola hrne se to stádo věrné,

mezi bílými též sem tam ovce černé,

hrnou se jak vlnky, trávu škubají,

hrnou se jak vlnky, jako potají.

V klidu, jehož svět byl pln,

zněl ten škubot jako šepot vln.

Země zlatem ode chlumu k chlumu,

od hor k horám plála. Promluvil pan z Chlumu:

„Mistře Jene, jestli jaká vina

tebe svírá, pochybnost snad stinná,

neostýchej se vzít poučení.

Svědomí však dí-li, že jí není,

neubližuj mu, ať svět tě haní,

než stůj neoblomný do skonání!

Nelži před Bohem v své řeči obranné;

stůj však do smrti až v pravdě poznané!“

Kde kdo, sedě dosud s klidem skal,

sebou trh’ a Petr zaplakal.

Byl z nich nejmladší a oddaně

za Mistrem šel. Ruky Chlumovy

Mistr dotkl se a propoví:

„Tak i buď! Ne tělu k ochraně!

Za jedinou hus vám pravda v nevoli

pošle brzy do Čech sokoly.“

Všichni se tu v prudkost rozmluvili,

všem se ruce v důraz rozkátily,

všichni rozhorlením se země

vyskočili, kol Mistra se tísní,

domlouvají, svědčí, hánce plísní,

rozkřikují se: „Ne, nikdy daremně

nesmíš umřít nám, než pravdě žít!“

Dí jim Mistr: „Chcete proud snad zastavit?

Nechať běží svět, jak jemu Bůh

běžet dá a dovolí! Čí duch

smrti bojí se, ten ztrácí už

radost života; však blahoslaven muž,

který nebojí se zkoušek zlých.

Vezme korunu on z nejdražších,

věnec života, jejž těm zaslíbil Pán,

kdož ho milují. – Než jeďme dál! Čas dán.“

„Jeďme!“ kyne zachmuřen pan z Chlumu.

Rozjeli se zvolna, loudavě,

rozjeli se za námitek, sporu,

v neuspokojeném rozhovoru,

vyčítavě, zamítavě, reptavě,

až druh za druhem se nořil v dumu,

každý nevrlý a zatrpklý,

až pak cestou všichni zamlkli.

A tak jedou všichni zamlklí,

podkovy jen cvakají v tom chladě;

a tak jedou všichni zatrpklí,

jakby přidružil se k jejich řadě

host, jehož si v srdci nepřáli,

jenž však neodvratný byl. A klusali

pravdy rytíři, jak smutku zajatci,

jak ten, kdo jde od svých, zpět se obrací.

„Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí;

„Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí –

pasák dudáček tam zvolna s ovcemi

dolu strání jde a s melodiemi.

Neslyší však jezdci jeho dud,

slyší jen tu lež a jen ten blud,

který kalí zdroj a otravuje květ.

Jedou potřít jej, byť proti nim stál svět.

Jenom Mistr slyší je a mlčí,

jak ty dudy vřele zní a vrčí –

„To se loučí se mnou rodná zem...“

Jemu láskou zalilo se srdce.

Byl by rád ji objal vroucně, prudce,

kochaje se v duši jejím obrazem,

jak ta pole, vísky, chlumy, les a les

na píseň se mění, takou tesknou dnes.

Ve vzdorném a mračném mlčení,

v něž se bolest jejich promění,

jeli jezdci, jeli pospolu,

podobni jsouc’ tomu údolu,

v nějž teď spouštěli se pozvolně.

Ze mhly, v níž byl vězněn nevolně,

údol prosvítal, jak z pochyb jistota,

v úsměv prosvítal, v němž síla života.

„Na soud jedem’, na veliké stání,“

mluví pevné jejich přemítání,

„proti všemu světu hrstka malá,“

mluví jejich tvář tak zadoufalá.

„Na soud jedem’, na veliké stání,

nevoláni, jen svým srdcem hnáni;

jedem’ zaštítit tam čisté lilium,

Kristovo nám drahé evangelium.“