HLAS ŽIVOTA

Ten den byl opojný a přece tolik čistý,

jak v lesích by se narodila sláva.

Jak běžec doběh’ jsem a osud cenou sám

svou trubku stříbrnou mně do mých rukou dává.

Ji beru bez chvění a bez rozpaků také,

ač jistě prudký spěch krev žene do mých lící...

Ó slyším její hlas a hlavu hrdě pnu

nad půlnoc malátnou a život v koutě spící!

Přes hory doly zní dnes její hlas,

kazu v něm není, nejmenší dnes chyby:

spí láska v něm, že kdybych silněj’ zadul,

za ním i srny všechny přiběhly by.