Hlas zvonu.

Mlha v loži Otavině leží,

les dosnil zimy šedý sen,

a zlatou nohou po údolí běží

mladistvý den.

Zas v blankyt stoupá s horou hora,

a vyjasněn je nebesklon,

a s chrámu vížky, ana věkem chora,

vyzvání zvon:

„Spi klidně, koho bolí žití,

mír vejdi v hruď tvou jako host,

leč má-li žal tvůj větším duše býti,

spi na věčnost!”