Hlas

Šel oheň před tebou, tys nešel v požáru.

Hřměl vichr před tebou a bortila se země,

tys nebyl v zmítání, ty nejsi ve zmaru.

A potom zved’ se hlas. Zněl tiše a zněl temně.

Ty, jehož mdlý náš sluch tam zdola neslyší

a v nějž jsem nevěřil a jemuž neznám jména,

já popřel slávu tvou, však hlas tvůj nejtišší

mne rve a dojímá, mne sklání na kolena.

Tvůj prorok, promluvím, až sejdu s Horebu,

k těm, které bouře tvá i šarlat roucha mámí,

a půjdu zvěstovat tvých temnot velebu,

tvých nocí polohlas, tvé ticho nad vodami.

Zřím s hory oheň žhnout – ty nedlíš v požáru.

Hřmí vichr od moří – ty nejdeš v jeho pýše.

Je rozpolcena zem – ty nejsi ve zmaru,

neb ty jsi lásky hlas, jenž temně zní a tiše.