HLAS.

Na dně mé duše tulácké spí touhy

pod těžkou vrstvou starých návyků,

však někdy přece přeruší sen dlouhý

a vrátí se jak písně slavíku.

V té svaté chvíli okovy se lámou,

já bych šel v dálky, čistou touhou zpit,

a v krajinu zas navrátil se známou,

po cestách pustých slunce hledal svit!

Hledal bych, hledal, co se nenavrátí,

co pohřbeno je sněhu v závěji,

mé srdce může zítra dále spáti

i s ukřižovanou svou nadějí...

A je mi, jak by roztávaly ledy,

a do dálky mne volal měkký hlas,

se sliby, že se sejdem naposledy,

že dlouhá leta zastavil se čas...