HLÁSÁM ČLOVĚKA...

Hlásám člověka silného, mohutné duše, těla mohutného...

Vidím jej velikána, tyčícího se nad prachem zemským,

vidím jej, obra, s hlubokou, přímou vráskou na grandiosním čelu,

vidím jej, hrdinu, jak v pravici třímá meč zkrvácený krví trpaslíků,

již v cestu mu vstoupli.

Pata jeho deptá prach pouští,

hlava jeho vznáší se nad zářícími tělesy nebes...

A on stojí veliký, – sám a přece silný, opuštěn a přece vítězící,

hřímaje do dálky zpěvy bouři podobné,

které ženou se z úst jeho mohutně, jako bystřina přes vlhké kameny,

kaskádami šumícími,

které ševelí sladce, když o lásce pějí,

jako listy snivých mimÓs...

Hlásám člověka silného, mohutné duše, těla mohutného...

Oceány bijí rmutnými vlnami do něho, – nezachvěje se,

orkány zuřivě tepají do jeho skrání, – nezachvěje se,

meteory padají, hvězdy se řítí v nekonečné prohlubně světů – nezachvěje se,

rabové plazí se k němu, by ze zadu zranili jej – nohou je rozdrtí...

A pak jde dál – dál – zrak maje upřený do neznámých výšin.

A kráčí jistě, k jistému cíli...

Jeho oči rozšiřují zřítelnice, aby vnímaly všechno,

jeho duše do nich se vměstnala, toužně se chvějíc, – aby chápala všechno,

jeho ústa zvolna se otvírají, – aby zpívala všechno:

Děje všech věků:

Daleké zkazky o Ninu a Semiramidě i žalosti vyhnance ostrova svaté Heleny,

tajnou vášeň Kleopatřinu i divoké fanfáry hříchů Cařice Severu,

ctižádostné sny Brutovy i tajnou zlobu plebejce vraždícího na Maškarním plesu,

sluncem jihu zatopené rozhovory širokoplecího Akademika i drsná Kantova slova,

dekadentní poesii Catullovu i omamné odeury „Květů Zla“,

bukolské idyly Vergiliovy i rokokové hříčky doby krále Slunce,

rekovné boje Helénstva i vítěznou tragiku vzpoury, kdy „kalich“ vzepřel se světu,

oslnivé hymny Archilochovy i sarkasmy vyhnance pařížského,

dávné hnutí dionysovské hmoty i rozklad moderní psychy,

doby a věky, hymny a epopeje,

idyly, bouře, blesky i hrůzu temnot,

vřavy a ševel, – všechno

zostřeným smyslem

bude chápat, bude cítit, bude zpívat, bude hlásat...

Slyšíte to hřmění? Blíží se, roste, duní a bouří!

Vězte, to je příchod onoho, jejž hlásám z všeho srdce svého:

člověka silného, mohutné duše, těla mohutného...