HLASY.() (I. Básník.)

Zde vysoko nad města hlučným ruchem,

jež v soumraku mi hasne pod nohou,

sto hlasů vnímám bystrým duše sluchem

tam zdola, shůry, krajem, oblohou.

Jak v ucho včelařovo úlu stěnou

jen matný bzukot zní sem z ulic všech,

však zřetelně tou vřavou přitlumenou

mně hlásí se tón každý, slech i vzdech.

I v hudbě dálek slyším každou notu,

zvon vesnic, končící se hlahol žní,

huť kdesi v horách plnou kladiv hřmotu

a jakés tajné zpěvy nadzemní.

I v Tebe přestal jsem již věřit, Světlá,

i Ty jsi klesla v trosky přeludů,

Ty božská, s nezbádaných výšin sletlá,

mé Světlo v noci zemských osudů.

Zas věřím v Tebe – v ohni svého čela

a sladké hrůze cítím blízkost Tvou.

Dál zářit budeš, jak ses věky skvěla,

nechť jakkoli Tě změny časů zvou!

Ty nad mou duší Effeta! jsi děla,

bych uslyšel ty hlasy blíž i dál;

toť jakby harfa současnosti zněla,

jíž struny všechny dech Tvůj rozevlál.

A nejsou-li to pravé hlasy času,

jen echa přeludná mých vlastních dum –

i hluchý ševel jediného klasu

svou částku dává v lánů valných šum