HLASY U MOŘE.

Ze spleti uliček, kde paláce se tísní,

pod kříži zlatými a za korouhví vlání,

sbor kněží, mužů, žen dnes kráčí k moři s písní:

kněz v rouše nachovém dá vlnám požehnání.

A podál v bassinu zní signál v táhlém řvaní:

loď, delfín kovový, sta lidí nesouc v hřbetu

v svět dálný chystá se... zříš třepot šátků, dlaní,

co lodní kapela hrá módní operettu.

A v slední okamžik, v tom víření a ruchu,

co kluci janovští se o centimy rvali,

jež dámy s paluby jim něžně posílaly,

pláč děcka z korábu mně vryl se náhle k sluchu,

pláč velký, neúkojný, – ve vřavě a chvatu

jak Lidstva lkání k neznámému majestátu.