HLASY V OBLACÍCH.

Nač máme v odvěké se ukrývati masky,

a starý lidstva boj začínat poznovu?

Já dím ti naposled, že já jsem duchem lásky,

ty zloby duch a okovů!

Na chvíli hodíš si na svou tvář masku moji,

a světem volnost zní a staré pýchy vzdor,

jsi chvíli světa pán, svět dokud zuří v boji –

však v jádru oheň jsi a mor!

A vlny ulehnou a zvedne se zas člověk

a kol se rozhlédne a soudí, měří zas;

na věčna orloji se šine rafij o věk,

a vítěz jediný jest – Čas!

Ba skoro pravdu máš, nač odvěké ty masky,

ty pravíš, láska jsem! a starý despot v tom

se v tobě probudí a strhne masku lásky,

a kolem hází blesk a hrom.

Já odboj věčný jsem, torpedo v lidstva lodi,

kdys revolucí zván, dnes anarchií jsem,

a puma, šílenec již v díla věků hodí,

jest mým jen úšklebkem.

A vlny ulehnou, škrabošky vymění se,

a pouze satan můž se tomu boji smát,

je lidstvo zdrceno – však pravdy nedozví se,

zda vzpoura blahem jest či řád.

Já vždycky budoval, ač pomalu a v tichu,

a tobě bránil se, je zbraň má vzdělanost.

Mně všecky snahy tvé i vzdělanost je k smíchu,

máš pravdu, já jsem pes, jenž vlastní hryže kost.

Tvá celá budoucnost je v pěsti tvé a břichu!

Proč takým stvořen jsem? Však já mám na tom dost!

A časy kvačí dál, svět drahou svojí spěje,

a člověk rodí se a člověk umírá,

ty prvním zpěvem jsi té velké epopeje,

ty ale nejsi tím, jenž všecky zavírá;

však jedno jasně vím,

to vždy můj hlásal rým:

kdo princip žití jest a vždycky tvořící,

kdo pouze živel zlý a stále bořící;

však v jednom svorní jste, nechť o jiném se rvete:

Myšlenky slávu žádný nesnesete,

pro velkost máte kříž a v myslitele leb

jen trní a v dlaň hřeb!