HLASY VEČERNÍ SAMOTY

Les nad řeku kosmaté větve věsil

jak smuteční závoj černavý.

Pták vylét, jenž kročejemi se zděsil,

a zapad’, jak kamen do trávy.

Pak bylo už ticho... Jen bledá řeka

jak olověná se nehnula,

kol dokola tráva bujela měkká

a přes břehy k tůním se přehnula.

Vše kleslo do tmy, chlad vlhký vane.

Oh, osamělosti jak smutek jal.

Jen jedno světlo jak začarované

se dívá s výše temných skal.

Teď z dalekých dědin rozhlaholily

se zvony v předvečer sváteční.

Teď... jakoby kdosi, kdo nemá již síly,

zavolal z řeky... a zmizel v ní.