HLAVA I. Jak svatý Brandan na cestu se dal.

Hod vánoční se slavil v klášteře,

kde svatý Brandan zvolen opatem;

on dlouho zdráhal se, se slzami

své bratry prosil, by tu důstojnost

ne jemu vnucovali, jinému

že lépe slušela by, v pokoře

on žít že chtěl a v stínu, v modlitbě,

vždyť proto odřekl se nároků

na slávu světa, neboť pocházel

on z rodu královského v Erině.

Však marně prosil, oni násilím

jej stanovili přece opatem.

Již tomu rok, a svatým příkladem

on vedl je po dráze ku blahu,

a oni za ním tiše kráčeli

jak svatí magové, již z východu

kdys světlou hvězdou, Bohem rozžatou,

do Betlehema byli vedeni.

Dlel svatý Brandan stále v modlitbách,

za jiné modlil se, a na sebe

si málo zpomínal; však člověkem

přes všechnu svoji svatost přec jen byl,

a proto v hloubi duše klíčilo

mu přání osobní jak tichý květ,

a mnohý vzdech mu se rtů mimoděk

se dral a mísil v jeho pobožnost.

To přání, které tak ho tížilo

a často v šero snů ho vábilo,

to přání jeho bylo: uvidět

svým lidským zrakem onen blahý kraj,

kde člověčenstva kdysi býval ráj,

než ďábel svábil naše rodiče;

to přání bylo, nivy uvidět

ty luzné, jimiž duše blažených

se nesou jako letní oblaka,

to přání bylo v propast nahlednout

na okamžik, a jako letem jen,

kde andělé, jež svrhla bezbožná

a neskrocená pýcha, v plamenech

své žhavé slzy roní v závisti.

To přál si svatý Brandan uvidět,

by takto zrakem lidským obsáhl

ty divy všechny, které stvořil Bůh

buď v lásce k tvorům svým, buď sedaje

na soudný stolec s váhou odměny.

Když nyní štědrý večer nadešel,

a hvězdy venku plály nad sněhem,

a v refektáři v krbu kamenném

strom celý hořel, plně velkou síň

svým praskotem a vůní doubravy,

když po večeři v svatém veselí

kol ohně mniši shromáždili se,

a jako děti prosti s úsměvem

svá přání jevili a doufali

na polo žertem, polo opravdu,

že splněna jim budou tuto noc,

tu vzplála náhle v duši Brandana

ta dávná touha opět, vidět ráj,

a mimoděk, ač slovem neoděl

svou tichou žádost, Boha poprosil

jen povzdechem a bleskem myšlénky,

by zjevil mu, jestli to není pych,

a jestli podniknout tu plavbu smí

do neurčita, v bajné končiny.

V tom okamžiku zazněl v chodbách zvon

a bratr vrátný spěchal otevřít;

když vrátil se, s ním vešel mnichům host.

Byl stařec to vysoké postavy,

ač nakloněné břemenem svých let,

vous bílý spěl mu k pasu, obočí

jak mraky slepé oči stínilo,

a harfa dávných bardů sloužila

mu za berlu, když kráčel síní teď.

„Buď vítán,“ pravil Brandan vstávaje

a nabízeje hosti křeslo své

u zářícího krbu, podal pak

mu číši plnou vína, stříbrnou,

na jejíž obrubě sbor andělů

se pestřil z jemné smalty souladně.

Když stařec sed’ a rty své ovlažil,

děl Brandan takto s milým úsměvem:

„Než promluvíš, již vím, kým, starče, jsi.

Tvá harfa mluví za tebe a dí,

žes jeden z těch, již vymírají už,

žel Bohu, na zeleném Erinu!

Tys jeden z pěvců, kteří v doubravách

od druidů dávných pět se učili,

jsi dědicem pradávných podání!

Když víra pravá k břehům Erina

na zlatých křídlech přiletěla, hle,

tu vítali ji druidi s nadšením.

Vždyť zraky jejich dávno hledaly

tam vysoko na klenbě nebeské

tu spasnou hvězdu, kterou tušili!

Když zjevila se, poznali ji hned

a v němém zbožňování klekli v prach.

Zpěv jejich změnil se, ne k bohům víc,

však k jedinému Bohu vznášel se,

a všechna touha, všecko tušení

o nekonečné lásce vzplanulo

jim v hrudi v jasnou píseň poznání.

Druid stal se knězem, z úst mu plynula

ta stará moudrost s novým významem.

Jak zlatý řetěz dřevní podání

od posvěcených rtů mu linulo

do sluchu žáků, které vyvolil,

ten řetěz pojil dnešek s včerejškem,

a dávná sláva zpěvu irského

se přioděla rouchem posvátným.“

Na tato slova stařec odvětil:

„Co pravils, pravdou jesti, opate,

však posledním já druidů dědicem.

Ten zlatý řetěz zpěvu dávného

jest přerván, bezbožný ho přeťal meč.

Já stojím nad hrobem, a druidů zpěv

do hrobu klesne se mnou. Staniž se!

Vše dozná konce. Studnou hlubokou

svět stvořený je, z které pije Smrt,

ta tvrdá nutnost, matka žalosti!

To výrok v šedém věku hlásal juž.“

Tak stařec děl a nořil v dlaně líc,

když hlavu pozved’, slzy padaly

mu hojně s očí vyhaslých, pak děl:

„Ty promineš mi, hostiteli můj,

že vánočního svátku ruším klid?

Mě schvátil žal. Chci veselým však být,

vždyť přišel jsem, bych krátil chvíli vám.

Mně Merdok říkají. Jsem stár a chud,

však Boha chválím přec. Když zapadá

do moře slunce, na práh vycházím

své chatrče a zpívám s vlnami

o závod psalmodie v únavu.

My spolu pláčem též, moře a já,

a když nás schvátí divokost a žal,

my spolu klneme a k nebesům

svá proklínání hřmíme společně.

Vždyť on nám oběma tak drahým byl,

můj syn, můj syn, než nám ho vyrvali.“

A Merdok zaúpěl a zakryl tvář,

a harfa padla s těžkým povzdechem

svých praskajících strun. „Buď tobě klid,“

děl Brandan tiše, „duše ubohá!

Ó, božích pomni muk a skroť svůj žal!“

„Ach Brandane,“ děl Merdok, „odpusť mi!

Sám nechápu, co se mnou děje se.

Já kliden byl a vesel celý den,

až v okamžik, když vkročil jsem v tu síň.

Slyš, Brandane,“ teď šeptal tajemně,

„krev cítím v tomto domě, smrt je zde,

a černý hřích, a boží prokletí!

Ta krev, jež naplňuje síně vzduch,

jest krví mého syna! Vrah je zde!

Můj slepý zrak ho vidí! Duše má

ho tuší, ruce moje svírají

se křečovitě, chtějí rdousit jej!“

Tak zvolal hlasem pláčem dušeným

a těžce pad’, jak mrtvý u krbu.

Hned mniši všickni spěli na pomoc,

však jeden z nich, jejž zvali Luciem,

bled jak ten stařec sám, a zasmušen

se tiše vzdálil z kruhu bratrů svých,

a zmizel v stínu dveří dubových.

V tom zmatku nikdo z mnichů nevšiml

si toho odchodu, jen Brandan sám

líc zbledlou jeho zahlíd’ zmatenou.

Když Merdok zase nabyl smyslů svých,

jal mluvit se o mnoho klidněji:

„My žili šťastně tak, já a můj syn,

na břehu moře. Ono vidělo

jej růst, a bylo jeho kolébkou.

Když léta prchala, tu jinocha

na modrém hřbetu často nosilo

do dáli k ostrovům, na potulkách,

jež miloval, a jako přítel vždy

mi věrně, bez pohromy vracelo

to dobré moře drahý poklad můj.

Dar zpěvu poskytl mu štědře Bůh,

on zpíval z hloubi duše přečisté,

a všude vítaly ho ostrovy,

jak mladé slunce z vod se nořící.

Když mužem stal se, pojil k sladkosti

svých zpěvů sílu, velký nebes dar,

a dál a dál se pouštěl v širý svět,

a každou plavbou rostla odvaha.

A jednou po tři léta neviděl

jsem jeho tvář, a kvílel v úzkostech,

neb myslil jsem, že v dáli zahynul.

Tu vrátil se, a záře linula

mu s líce jako snivé světlo s hvězd,

a oko jeho bylo blouznivé

a stále obráceno k azuru,

a hlasem, v kterém cosi chvělo se,

jak stříbro zvonu v době klekání,

mi pravil tiše, téměř šepotem:

„Juž nikdy více odtud nepůjdu,

chci s tebou dlít a věčně děkovat

za velkou milost Bohu. Otče, věz,

já viděl po útrapách plavby své,

jak v mlze, v dáli, dávný lidstva ráj,

já slyšel kůry pěti andělů,

já dýchal vůni květů édenských,

jež vánek přinášel mi na moře.“

Tak děl můj syn, a já mu naslouchal

po celé večery, když vyprávěl

o divech velikých, bez příkladu

co na vodách byl cestou uviděl.

Tak spolu žili jsme, mír s námi byl

a požehnání Hospodinovo.

Tu nadešel nám hrůzy plný den

a zaplavil nás krví, slzami.

My seděli před chatou na večer,

když moře vrhlo jako s odporem

na irský břeh tři cizí koráby.

To Raglan plul z plemene saského,

král z divé krve, který ostrovy

na blízku držel mocí ukrutnou.

On odněkud se vracel s kořistí

a s pleníky, s bledými ženami,

jež byly přivázány k stožárům,

by v zoufalství se s palub nevrhly

do klína moře. Lodi přistály

a Raglan vystoup’, vrah ten prokletý,

a za ním jako draků hemžení

lid jeho divoký a krvavý

na břeh se valil, píseň skuhraje

svým drsným jazykem. Nás zajali

a vlekli za sebou v náš tichý kraj,

kam vpadli jako vlci hladoví.

Kol lehlo všechno rumem, popelem,

a na oslavu svého vítězství

hod velký slavili, a před kvasem

se hvozdy hnali, lovem zuřivým.

Psi jejich vyli jako sběsilí

a oni křikem přehlušili je.

Mech našich lesů zbarven na rudo

tou krví srn a hrdých jelenů,

jež povraždili v onen temný den;

pak zapálili les, by svítil jim

při hodech bouřných, při kterých též psi

se súčastnili, květy věnčeni

na počest démonů, jimž klaněli

se jako bohům lovu šťastného.

Uprostřed vřavy seděl jejich král,

běs Raglan; požár házel šlehy své

do plavých jeho vlasů plynoucích

mu na ramena, oči svítily

mu divoce a vínem, krví zpit,

tak ozval se: „Sem oba přiveďte

ty pěvce irské, jež jsme zajali,

ať harfa jejich zazní, jejich zpěv

ať mísí se do pění kouzelnic,

jež stojí tam na skále nad lesem.

Noc temná jest, ať sbor mých kouzelnic

juž zasáhne do kovu mocných strun!

Nechť čarným slovem orly svolají

ku kvasu velkému, jejž připravil

jsem z těl jim v boji padlých nepřátel!“

Tak Raglan velel, hrůzyplný zpěv

hned divých žen se ozval; vysoko

nad lesem v rudém svitu požáru

tu zakroužili orli; křídel šum

a divý jejich skřek se zdál nám být

jak odpověď na vytí kouzelnic.

A s těmi pěť nám bylo o závod,

pád bratrů svých jsme měli slaviti,

a zneuctiti stříbro irských harf,

jež Bohu, andělům a světicím

jsme byli posvětili v nadšení!

Syn můj se vztyčil, svatou nevolí

plál velký jeho zrak, jak bohatýr

stál před králem, jak samý archanděl,

jenž blesky hněvu ďáblům metá v líc.

„Dej zbraň mi, vlku!“ zahřměl na krále,

„a postav k boji se, já skolím tě

jak šelmu lesa, kterou v pravdě jsi!“

Král zbledl vztekem: „Zpívej chválu mou,

ty otroku, ty podlý irský pse!“

Když zahřměl tak, můj syn svou harfu vzal

a roztříštil ji vzmachem o skálu.

V tom okamžiku král svůj chopil meč,

blesk rudou nocí, výkřik, tichý vzdech,

a dítě moje, jediný můj syn,

u nohou ležel mých, zrak andělský

v sloup obrácen, a já byl sir a sám

v tom širém světě, na vždy blaha prost!

Tu zapomněl jsem všeho křesťanství,

a v žalu svém jak poraněná zvěř

já touhu měl navzájem raniti,

já zuřivosti uzdy popustil,

bouř vášní nesla na kraj šílenství

mě neblahého; těžká prokletí

já metal vrahu v tvář, a prorocký

mě schvátil duch, já věštil Raglanu,

že trůnu zbaven, bez slávy a chud

on zahyne a padne v pekla moc.

Zda vyplněno juž mé proroctví,

já nevím, to však cítím hluboce,

že Bůh mi slova kladl na jazyk,

že vyplněna budou zajisté.

Když dokončil jsem, padla mrákota

na smysle moje, a já zničen kles’

na svého syna tělo vychladlé.

Já probudil se děsnou bolestí:

vrah mého syna kázal vyrvati

mi zrak. Já ještě příliš bohat byl

po ztrátě jediného dítěte!

Tak uvrhl mě v dvojnásobnou tmu.

Slep, osiřen, o všecko oloupen,

co sladkého jest v žití pozemském,

já zůstal živ. Já v chatku vrátil se

u velikého moře. Milujem

se navzájem... Ó moře těšit zná

a konejšit, a plakat soucitně.“

Tak končil Merdok. Mniši seděli

kol starce němi, z očí Brandana

však slzy tekly jako jarní déšť

a padaly na ruku Merdoka,

již opat k srdci tisk’. A stařec vstal

a vedl ho od krbu opodál

a řekl tichým hlasem: „Brandane,

na syna svého chovám památku;

květ je to svadlý, je to z ráje květ,

jejž přinesl mi z oné výpravy

ku břehům édenským. Já choval jej

co klenot nejdražší, a pravil jsem

sám sobě vždy, že nikdy nevydám

ho nikomu, leč v smrti hodině.

Však nedávno já sen měl podivný.

Můj syn, se zdálo mi, že vrátil se

z těch mrákav, z kterých není návratu,

a hlasem pevným tak že promluvil:

„Můj otče, vstaň, od břehu moře jdi

tak daleko, až na vánoční hod

u kláštera se octneš tichého.

Jen vejdi tam, a květ svůj opatu

do dlaně vlož, to bude znamením

mu dávno ždaným, dlouho kýženým.“

Tři noci tentýž zjevil se mi sen,

tu poslechl jsem, hleď, a vánoční

když hvězdy vzešly, přivedl můj krok

mě k tobě, Brandane. Zde jesti květ,

zda tobě znamením, ty rozhodni,

či jestli prázdným klamem byl můj sen.“

Po těchto slovech vyňal sladký květ,

a celá síň se vůní plnila,

a Brandan zvolal, starce líbaje:

„Bůh odplať tobě veliký ten dar

a lásku tvou! Ó jest mi znamením

tak dávno ždaným! Zde jej vezmi zpět!“

A žehnal mu a Bohu děkoval.

Pak vyšel ven a chodil v ambitech,

kol svatých soch a hleděl na hvězdy,

jež běle třpytily se nad sněhem,

a jejich jas mu vnikal do duše,

a srdce jeho bylo radostí

tak naplněno, že mu do zraků

ta radost jako světlo stoupala

a s hvězdami o závod zářila.

Když přišel čas na lůžko ulehnout,

šel Brandan opět v síň, a vyvoliv

si z mnichů čtrnáct, kteří zdáli se

mu nejmoudřejší, ctnostmi zdobeni,

před jejich soud klad’ přání duše své,

jim pověděl, jak dávno toužil juž

se vydat na tu plavbu, pověděl

o skrytém vzdechu jim, jejž k nebi byl

v ten večer poslal, prose, znamení

by Bůh mu dal, a posléz doložil,

co Merdok byl mu šeptal, svadlý květ

mu vloživ do dlaně. Když dokončil,

z úst čtrnáct mnichů zazněl jediný

a netajený výkřik radosti.

„Bůh dal ti znamení! Brandane, pluj!

Však jednu milost prokaž bratrům svým!

Ó nech nás s tebou sdílet nebezpeč!“

Tak rozhodli a Brandan svolil jim,

by pluli s ním. Pak tiše odešli

na lůžka svá, a na druhý hned den

všem mnichům opat hlásal novinu,

a želeli, že všickni nemohli

se vydat s ním na dalekou tu pouť.

Pak ustanovil Brandan náměstka

za sebe v klášteře a odebral

se k břehu moře, v záliv odlehlý,

kam boží pudilo ho vnuknutí.

Tam kázal bratrům smrky porážet,

a vystavěli koráb nevelký

a potáhli ho koží hovězí,

a vložili tam pokrm stačící

na čtyřicet as dnů, pak postará

juž Bůh se dál, by nezahynuli

ni hladem ani žízní. Anděla

by poslal Pán, jenž koráb chránil by,

ta byla Brandanova modlitba.

Pak pravil tiše: „Bratři, vejděme!“

Když stoupali na lodi palubu,

hle, z lesa vyšli tu dva poutníci,

a bratří s podivením poznali,

že Lucius to byl a jeho druh,

jenž jméno Zeno měl; ti poutníci

tak s břehu k Brandanovi volali:

„Náš opate, hle, ruce spínáme

a jménem božím tebe prosíme,

ó vezmi s sebou nás, ó neshrdej

tou snažnou prosbou, kaž nám vstoupiti!“

A nečekali jeho svolení

a vešli v loď, a Brandan zmítán byl

tak velkým bolem, že mu bledla líc,

neb Bůh mu vnuknul chmurné tušení,

že k zlému oběma ta bude pouť.

On chtěl je varovat, však šetřit též,

a hlavu skloniv k prsoum pokorně,

děl chvějícím se hlasem: „Šepce mi

hlas mého srdce, z nás že zhynou dva,

že jeden pokušení podlehne

a druhého že Dathán, ďáblův pán,

do síti lapne. Ještě jesti čas

se vrátit na břeh.“ Takto pravil jim,

a bylo ticho; nikdo nevystoup’.

Tu prosil Brandan Boha za ně též,

pak pozved’ ruce žehnaje jim všem

a loď se hnula v moře šumnou poušť.

V tom bílý pták do vzduchu nesl se

a bratr Ondřej zvolal radostně:

„To šťastným zajisté jest znamením!“

Děl na to Brandan s dobrým úsměvem:

„Má naděj’ v Boha jest, ne v jeho zvěř!“

a bratr Ondřej všecek zmaten byl.

Pak stáli všickni kolem stožáru

pod plachtami, a v srdci každého

se ozval vzdech a tklivost loučení.

I svatý Brandan slabou chvilku měl.

„Ó Erine, smaragde v lůně vod,

buď s Bohem!“ zvolal k slzám rozechvěn,

a v okamžiku tom jak zázrakem

se velký hymnus z klína lesů zved’

a letěl za Brandanem v hukot vln.

To byli mniši, kteří zdaleka

na zprávu o odjezdu Brandana

ku břehům byli přišli se všech stran,

by s Bohem dali zbožným poutníkům.

Ten svatý zpěv všem klid zas navrátil.

Po celý den a celou jasnou noc

vždy slaběji a slaběj’ slyšeli

ten hymnus na korábě poutníci,

jak vítr nesl jej a ozvěna

od skal a z lesů v moře za nimi.

Pak shasl zpěv jak hvězdy v úsvitě,

a břehy irské s mlhou splynuly,

a byli sami s Bohem na vodách.