HLAVA II. Jak svatý Brandan Bohem pohostěn.

Po čtrnáct dní jim vítr plachty dmul,

a všickni byli mysli veselé,

pak ale náhle přišla tišina,

ni vánek nejjemnější nezavál

nad modrou hladinou, jež skleněná

se zdála teď, a mniši počali

se strachovat, a klesla odvaha

jim úplně. Však Brandan kliden byl.

„Když vítr odpočívá,“ pravil jim,

„jest řada na nás. Bůh nám ruce dal.

Nuž, k veslům sedněme! Hoj, do práce!“

Sám jal se veslovat, a ostatní

pak chopili se jeho příkladu,

a loď se hnula k předu. Pomalu

však tichým mořem, líně nesla se,

a měsíc téměř minul v bídě té,

a pokrmu juž bylo na mále,

ač úzkostlivě hospodařili,

a s němou hrůzou mniši viděli,

že blíží se ten strašný okamžik,

kde chleba dojde jim a nápoj též,

a pusté moře nyní zdálo se

jim hrobem nesmírným, jenž lakotně

se chystal pohltit je v temno své.

Den krajné bídy posléz nadešel.

Jak stíny bledí, s okem horečným

na vody hleděli, a výčitkou

se zraky jejich zdály Brandanu.

„Jak malá vaše víra!“ káral je.

„Proč lekáte se hladu? Žízně proč?

Bůh štědrý jest, a hod nám připraví,

až libo jemu bude!“ Na to vzal

chléb poslední, jenž ještě v lodi zbyl,

chléb, který vlastním ústům odepřel,

a nadrobil jej rybám do moře.

A mniši mlčeli, však pošmurně

se dívali na to, co počíná,

jen bratr Zeno mlčet nedoved’,

byl lakomý, a líto bylo mu

těch drobtů pohozených, zmařených.

Tak zvolal, hlasem, jenž se hněvem třás’:

„To víra není, pane opate,

to rouhání je, Boha pokoušíš!

Co mluvíš nám o hodech zázračných?

Ty vidíš je snad zrakem proroka?

Neb hody v ráji míníš, posmrtné?“

A sotva domluvil, tu přiletěl

tak svěží vánek, libý, sílící,

že dechem božím zdál se, věru, být,

ten nadmul plachty, moře rozbrázdil,

a koráb letěl nyní jako šíp,

a v dáli kynul ostrov zelený,

jak luzných plodů slib a studánek.

A mniši všichni Boha chválili,

a bratr Zeno na kolena pad’

a klopil oči, aby neviděl

ten velký, dobrý, plný duše zrak,

jenž svítil Brandanovi pod čelem.

Teď hleděli jen všickni zemi vstříc

a blíž a blíže loď je nesla tam,

a při západu slunce viděli

teď pevné věže čníti nad stromy,

jež stály na skalách. Hrad ohromný

jak velikánů sídlo zjevil se

jim poznenáhlu v skvělé záplavě.

Tam zajisté že vládl mocný král.

Les sloupů rostl ze skal k nebesům

a nesl pavlany a výklenky,

a otevřené chodby bez konce

se ztrácely do síní ohromných,

a vybíhaly zas ku schodištím,

jež od patra do patra nesla se,

tak široce a k divu mohutně,

že zdálo se, že ze skal svalena

pro těžkopádné kroky obrů jsou.

A z mramorových, skvělých průčelí

sta oken plálo všemi barvami,

jež červánky v nich byly vznítily,

a všude po chodbách a po schodech

se hemžil v nekonečném průvodu

sbor za sborem těch skvělých oděnců,

již zdáli se, že hrad ten střežili

a velikému králi sloužili.

Jak duha pestré jejich oděvy,

a samé zlato, lesklá jejich zbraň!

Vše bylo světlo, plamen, barev hra,

a mniši nedočkavě toužili

ty divy uviděti na blízku.

Však vlny bránily jim přistati,

a soumrak vzešel, měnil se již v tmu,

a ještě bojovali s vlnami.

A z chodeb hradu zatím zmizely

ty zlatem skvějící se průvody,

a hrad se zdál teď pust a opuštěn,

ba pošmurným, když v oknech neplály

juž červánky, a tma když halila

zdí mohutnost. Tu stal se nový div:

Jak stříbro s leskem bledě zeleným

hrad zahořel – to měsíc vycházel,

a zároveň teď okna zlatila

se září světel uvnitř rozžatých

ve bludišti zámeckých pokojů.

A moře usnulo, loď přistala,

a mniši vyšli na břeh ostrova.

Teď blížili se hradu po schodech,

jež byly tesány až do moře,

a všude stály dvéře dokořán,

jak by je vítaly, a kráčeli

teď chodbami a síní bludištěm,

a každý krok jim zjevil nový div.

Tu komnata z křišťálu bílého

do výše rostla končíc topasem,

jenž vyřezán byl v růže podobu

a světlo deštil chvějným paprskem.

Tu vešli zase v síň, jež stavěna

se zdála z bílých květů lilie,

a perly kanuly tam se stropu

a zvonily o dlažbu z mosaik.

Pak vešli v síň, kde číše z jantaru

a mísy zlaté byly srovnány

ve skupinách až k stropu čnějících,

a v prostřed síně proudem mohutným

rtuť vytryskala, k stropu letěla

a padala do jemu z porfyru,

tak velkého jak Brandanova loď.

Dům celý tak byl plný zázraků,

že dech se tajil v prsou poutníkům,

však ani stopy nikde nebylo

po lidské duši, marně hledali,

a marně putovali budovou

ze síně v síň a všemi chodbami.

A hlad a žízeň trápily je též,

a kurky chleba, krůpěj nápojů

po celém hradě nenalézali.

Poušť zlatá zdálo se to sídlo jim,

jak na posměch ta byla nádhera.

Za číši vody, sousto pokrmu

ty perly, vzácné kameny a vše,

ty zlaté mísy, skvostné poháry

by byli dali! Mysl klesala

a srdce mřelo jim. Ký kouzelník

je v moci měl a z nich si tropil smích?

Jan Brandan kliden byl a nereptal:

v síň vešli poslední, jež zdála se

u porovnání s tím, co viděli,

jen prostou být, beze vší nádhery.

Uprostřed komnaty stál krytý stůl,

se stropu lampa ze skla visela

a mírné světlo vycházelo z ní

a padalo na malbu na stěně,

jež zázrak s chleby v poušti líčila.

Tu Brandan usmál se a pravil jim:

„Bůh, bratří, hostí nás, nuž sedněme.

Stůl pro nás kryt. Buď chválen Hospodin.“

Tak děl a sedl za stůl, ostatní

též přisedli, však nikdo nevěřil,

že vstane syt, že žízeň ukojí.

Zrak klopili a nikdo nemluvil.

Kol bylo ticho. Žádný lidský krok

se v síni neozval, ni na chodbách.

Kde měl se vzíti pokrm, nápoj kde?

Tak mniši rozjímali pošmurně.

Tu náhle vzplanula síň hvězdami,

a jako paprsky dva andělé

se dveřmi mihli, tiše, s úsměvem

tak líbezným jak jitro, na nivy

když vkročí ověnčené červánky,

a v očích jeho ráj se zrcadlí. –

Z nich každý nesl upletený koš

z těch nejvonnějších květů lučiny,

pln ovoce a vína, chleba též

a plnou konev vody křišťalné,

vše uloženo v kytic pestrý klín.

Tak blížili se oba Brandanu

a podávali z košů. Lámal chléb,

a bratrům podával, a naléval,

však oni pít, ni jísti nemohli,

tak byli oslněni zázrakem.

Když ale andělé zas zmizeli,

na prahu ještě rukou kynouce,

tu všickni vypukli ve chvalozpěv,

a po modlitbě rajský měli kvas.

Když syti byli, Brandan pravil jim:

„Teď Bohu děkujme a pojďme spat.

Až vzejde slunce, sednem opět v loď.

Jak vidíte, sám Pán náš hostitel,

hrad jeho jest, to berte na paměť.

Po síních nechoďte a ničeho

se nedotýkejte! Na lůžka teď!“

A sotva domluvil, tu shasnula

po celém hradě světla, měsíc jen

a klidné moře svitem čarovným

síň plnily a všechny komnaty.

Bez hluku vstali, každý našel si

na blízku lůžko, které zdálo se,

že na něj čekalo, a sen a klid

za krátkou chvilku všude panoval.

Žel Bohu, všude ne, neb satanáš,

jenž viděl jiskru pláti lakoty

u bratra Zena v duši nejhlubší,

do ucha jemu šeptal v polosnu

a plašil klid mu s víček. Zeno vstal.

„Proč spáti mám, když nejsem unaven?“

Tak omlouval tu tichou výčitku,

jež vzbouzela se v jeho svědomí.

A satan lhal mu v duši: „Pouze chci

se obdivovat nádheře, a chci

tu nevídanou krásu předmětů

těch zázračných si v slabou paměť vrýt,

bych někdy doved’ o nich vyprávět.“

A tiše vstal, a všecek rozechvěn

se kradl zpět do síně plněné

až k stropu mísami a poháry.

Tma byla tam, neb měsíc právě stál

nad hradem spícím, rovně nad střechou;

však Zeno věděl, číš kde z jantaru

a ze zlata a smaltem zdobená

na římse stála. Div ten umění

tak krásný, že mu roveň nebylo,

hned poprvé, když v síni spatřil jej,

mu v srdci žádost vzbudil lakotnou.

Teď blížil se, a ruka chvěla se

mu jako v horečce, a srdce též;

zrak hořel mu, a na čele stál pot.

Teď do oka se kradla slza mu.

„Tvůj život posud čist byl,“ pravila

mu palčivostí svou. Již obracel

se k odchodu a dusil těžký vzlyk,

jenž do hrdla se dral mu. Satan však

dmul znova v neuhaslý jeho chtíč;

ten pohár jako slunce zářil tmou

a k sobě lákal ho svou vzácností

a nádherou své látky, tvarem svým.

Jak pára vína v mozek stoupal mu

teď příval neukrotné žádosti,

byl slep a hluch, byl jako omámen,

a zdálo se mu, jiný a ne on

že potmě stál, a ruku povznášel

po cizím majetku. „Jen ber, jen ber,“

sám sobě šeptal. Na to jako blesk

k té římse rychle přistoupil a v ráz

se pohár vnořil v pláště záhyby,

a Zeno opět ležel na lůžku,

a tiskl poklad k srdci s úsměvem,

a hleděl kol, jak všechno pohřbeno

se zdálo v sen, a jako vítězství

čin jeho zdál se mu, a svědomí

mu nedělalo více výčitek,

a Zeno ďáblem uspán těžce zdřím’.

Však Brandan, ponořen ač v hloubku sna,

byl všecko viděl, s pláčem sledoval

zrak jeho jasný bratra Zena tam

do tmavé síně, k římse, k lůžku zpět;

duch boží svítil mu, a netřeba

tu svíce bylo z vosku, oleje.

On viděl vše a úpěl nad hříchem,

rád byl by vykřik’, bratra varoval,

však olovem mu tížil tělo sen,

a bdící duše jako v žaláři,

jen těžké vzdechy k nebi sýlala.

Když slunce vyšlo, všickni zbudili

se jako udeřením orloje

a děkovavše Bohu chtěli pak

se klidně bráti k lodi na moře.

A Brandan bled a s těžký srdcem děl,

na prahu síně zastavuje krok:

„My vyjdem jeden, bratří, po druhém,

a bratr Zeno bude posledním

a zavře dvéře pak. Na paměti

má slova mějte, která pronesl

jsem včera na večer; nás hostil Bůh,

to jeho dům, ať nikdo nevezme

ni stébla trávy s sebou do lodi.“

Tak pravil jim, a první vyšel ven,

chtěl příležitost skytnout Zenovi,

by postavil na místo pohár zas,

a z hříchu svého konal pokání.

A jeden za druhým vycházel ven

a stál na louce, která od hradu

se, pestře zkvetlá, k moři klonila.

Byl bratr Zeno v síni poslední,

a okamžikem v duši kmitlo mu,

že zbaviti se hříchu nyní lze.

Číš povlovně zpod pláště vytáhl

a nevěděl, co činit nyní má.

Zas ruka se mu třásla, srdce též.

V tom okamžiku ďábel zasvítil

za bratrem ohnivýma očima,

a tisíc jisker trysklo z poháru

a třpytil se a zářil démantem.

Jak blesk, tak rychle Zeno schoval jej

zas pod svůj plášť, a klidně vyšel ven

a zavřel dvéře, jak mu veleno,

a tiskna poklad tajně k prsoum svým

vstoup’ v řadu bratrů se lstným úsměvem.

Hněv Boží zachvátil tu Brandana,

a velkým hlasem zvolal: „Zloděj, hle,

je mezi námi! Bůh ať soudí jej!“

A v okamžiku bratr Zeno zbled’

tak příšerně, že všickni s výkřikem

od něho prchali, jak rána by

se jeho byla dotkla morová.

To slovo „zloděj“ bylo jako blesk,

jenž hrůzyplně propasť osvětlil,

do které satan ho byl zatáhl.

On viděl náhle škaredý svůj hřích

a zhrozil se své vlastní osoby.

Stud nesmírný ho k zemi povalil,

on daleko od sebe zahodil,

co dříve zdálo se mu pokladem,

a co se zjevilo mu, pozdě teď,

co mrzká věc... On vlasy sobě rval,

o kámen čelo bil, a vzlykaje

tak zvolal: „Brandane, měj útrpnost!

Mě ďábel lákal! Bůh mě opustil!

Jsem zatracen! Já studem zahynu!“

Krev mrazila ho v žilách, oheň pak

mu mozek sžíral, křeč jej schvátila

a žití jeho z těla prchalo.

Zrak jeho hasl. Brandan přistoupil,

a slzy útrpnosti chvěly se

mu na řasách, a hlasem sladkým tak,

že jeho zvuk jak balšám v duši vnik’,

všem bratrům, především pak hříšníku,

děl: „Bratře Zene, milostiv je Bůh!

On časnou smrtí pouze trestá tě!

Hřích tvůj je smyt – tvým vřelým pokáním.

Co opat tvůj, co kněz, co bratr tvůj,

já jménem božím odpouštím ti hřích!“

Tu usmál Zeno se – a dokonal.

Hrob vykopali teď u hradu blíž

na zkvetlé louce, vonné, klonící

se volným svahem k moři šumnému,

a pochovali tiše Zena tam. –

Pak modlíce se s hlavou skloněnou

se brali k lodi. Jasno bylo tam,

neb oni andělé, již včera kvas

jim byli uchystali na hradě,

na břehu stáli slunce zlatější.

Ti kladli nyní víno, pokrmy

na palubu, po další mnichů pouť.

Pak s každé strany jeden Brandana

za ruku jal, a vedli na loď jej

a mnichům zvučným hlasem pravili:

„Vás podivením plnil onen hrad,

jejž v prostřed moře Bůh sám vystavěl,

a krása jeho oslnila vás?

Nad onen hrad je Brandan luznější!

On pevné město jest, jež postavil

Pán zástupů na horu vysokou

a naplnil nesmírným bohatstvím,

by zářilo do kraje kol a kol!

Jeť Brandan hradem, jehož pánem Bůh!

Nuž plujte dále mořem, životem!

On záštitou vám buď i příkladem!

Strach nemějte, však pevnou důvěru!“

Tak pravili ti světlí andělé

a zmizeli, a mniši klaněli

se hluboce před svatým Brandanem,

on ale ještě hloub se klaněl v prach,

a sepjal ruce, prose v pokoře,

by před Bohem se pouze klaněli.

Stud plál mu s tváře temně nachový,

a nevěděl, jestliže radost to

či stesk, co tak mu prsa úžilo.

Zved’ oči k nebi, klid tu rozhostil

se v jeho hrudi, víra nezlomná

a svaté nadšení... Tak pluli dál.