HLAVA III. Jak ze tří zbyly pouze břehy dva.

Po celý měsíc klidně neslo je

teď moře bez bouře a bez vichru,

až jednou z rána objevila se

před tváří jejich země veliká,

a rozhodli, že k břehu přistanou.

Jak byla krásná! Samý les a háj,

a modré moře luzně svítilo

pod stromy pravěké, a mír a klid

na luzích ležel bujně zelených.

Háj hluboký se nyní otvíral

před zraky jim, a háje na konci,

kde duby mohutné se rozstouply,

by hledy jejich volně blouditi

do dálí mohly, pažit rozkládal

se k řadě pahrbků, za kterými

zas moře dmulo jasné vlny své,

a na louce, a v hloubí lesiny,

a na svahu těch mírných pahrbků

se stáda pásla ovcí velikých

a bílých jako pěna mořských vln.

Jak růže zkvétala ta samota,

tak milo bylo tam, tak útulno,

že Brandan děl: „Zde, bratři, zůstanem

pět aspoň dní, zde odpočinem si.

Je čtvrtek zelený dnes, onen den,

kde Kristus trpěl, blízká velkonoc.

Nuž, slavme svátky zde, pak plujme dál.“

A bratr Ondřej k tomu doložil:

„Jak moudře jednáš vždy, náš opate!

Zde velkonoce slavně konat lze.

Hle, na louce beránek připraven

pro boží hod! A snadně zajisté

tak vhodné místo nenaleznem zas.

Snad není břehu kolem na sta mil,

a zvláštní pro nás nevynoří Bůh

z vod ostrov žádný, neučiní div.“

Děl Brandan na to: „Bratře Ondřeji,

co učiní neb neučiní Bůh,

to nikdo vědět nikdy nemůže,

a proto neužívej marných slov.“

Tak Brandan děl, a vešli v temný háj,

by rozjímali zbožně v samotě.

Tři dni tak trávili, a v sobotu

na večer, hle, tu posel od Boha

se náhle vyskyt’, krásný mládenec,

a zdravil je, a víno přinášel

a z běli chléb, a pravil opatu:

„Pluj odsud dál, zde slavit nebudeš

hod velkonoční.“ Brandan děkoval,

však bratr Ondřej hlavou potřásal,

své sklamání nemoha zakryti.

Byl Brandan vesel velmi, rozmlouval

s tím mládencem po cestě na koráb,

a divil se: „Tak ovce veliké

já nikdy neviděl a bílé tak.“

„Zde nikdy zima není ani žár,“

mu odpověděl krásný mládenec;

„ten kout pln míru, květnou samotu

Bůh zvěři dopřál, zvěři trápené

tak mezi lidmi! Trpí němá tvář,

jak člověk sám; ji vede bolestmi

Bůh v život lepší, tak jak vede vás.

Co míní s ní, před vámi ukryto.“

A Brandan odpověděl: „Útěchou

Tvá slova jsou mi, povždy trápil mě

los smutný zvířat, osud záhadný,

a v zracích jejich dojímavý stesk.“

Děl mládenec: „To stesk je němoty,

jež zápasí, by mohla promluvit.

Tvář němá ví, že slovo spásou je,

to šero touží zorou zapláti.“

„A dosáhne kdy veliký svůj cíl?“

se Brandan tázal rychle, dychtivě.

„Tak věřím pevně,“ pravil mládenec,

a Brandan zářil světlou radostí.

Po této rozmluvě se loučili,

do lodi mniši vešli, celou noc

po tichém moři pluli, k ránu pak,

když slunce vycházelo, nový břeh

se ukázal, a vítr hnal je tam,

a přistali, by svátek slavili.

Mši svatou opat sloužil pod stromem,

pak kázal jim, by připravili hod.

Na blízku moře, které svítilo

jak nebe modře, na stůl prostřeli,

jenž balvanem byl krásně omšeným;

pak přivalili menší balvany

kol do kola, jež sloužit měly jim

za sedadla, a z květů uvili

a z ratolesti vonný baldachin

pro opata. On ale takto děl:

„Ne pro mě, bratři, tato nebesa,

já nesednu, já sloužit budu vám.

Pod baldachin dvě stavme sedadla:

to první buď pro svatou Brigitu,

jež nad Erinem v bílých závojích

se vznáší, chráníc drahý ostrov náš.

Jest ona mezi lidmi zajisté

co mezi ptáky tichá hrdlička,

co mezi stromy zlatý vína keř,

co jasné slunce mezi hvězdami!

To druhé sedadlo stůj na počest

všem drahému svatému Patriku!

Tak vykonáme starodávný zvyk,

jenž vládl v Erinu, jak vládl kdys

u národa, jejž Bůh si vyvolil,

kde při hodech pro Eliáše též

se přistavěla k stolům sedadla.

Vlast naši sladkou, Erin zelený,

luh otcovský si připomenem tak

uprostřed spousty valících se vln.“

Tak pravil jim a všickni slzeli,

tak tklivo bylo jim při slovech těch,

jak v zlaté mlze stála sladká vlast

jim před zrakem, a byla jako sen,

jejž byli dávno snili... Sedali,

a Brandan lámal chléb a naléval,

a kalichy když ke rtům zvedali,

vzduch začal chvět se zvukem podivným,

tak sladkým, svatým, nadpozemským tak,

že myslili: „To pějí andělé

tam v modru nebes v hloubi nesmírné.“

Zvuk ale rostl, blíže přicházel

a mohutněl, i rozeznali teď,

že zvony vyzvání – ó nebesa!

To byly zvony jejich kláštera!

Ta hudba divem zněla z Erina,

vlast sladká, na niž byli zpomněli,

jim pozdrav posýlala do moře!

Tak dobrý byl k nim Bůh, pln milosti!

Co sladkých prolévali bratří slz,

jak slavnostní byl tento boží hod!

Jak padali si v náruč s jásotem!

Po celý kvas ty zvony hučely

a plnily jim srdce radostí.

Když pojedli a víno vypili,

pod stromy sedali, a dřímota

jim na víčka se lehce snášela.

Tu pojednou, ó velké leknutí,

se počal ostrov třásti, kolíbat

a klonit na stranu a nořit též

se počal jedním koncem do moře.

Strach nesmírný, ba úzkost smrtelná

se mnichů zmocnila, a křik a pláč

se nesl jako bouře do vzduchu,

a prchali jak smyslů zbaveni

na všechny strany, nevěděli, kam

je nohy nesou v zmatku ohromném.

Tu Brandan povznes’ hlas, a pravil tak:

„Ó hanba vám! Ó buďte muži přec!

Ku lodi spějte, nářku zanechte!

Klid s vámi buď a Boha vzývejte!“

Ta slova utišila poněkud

ten divý jejich zmatek, běželi

teď všickni k lodi, k svatým modlíce

se rtoma strachem chvějícíma se.

Jen Brandan klidně kráčel ku lodi,

on věděl, zahynout že nemůže,

i kdyby tělo v moři zapadlo.

Šel za nimi, když na palubě byl,

hned chopili se vesel, od břehu

se hnali chvatně, hrůza dávala

jim dvojnásobných sil, a zírali

na ostrov stále, jak by čekali,

že za nimi se pustí jako zvěř.

A skutečně se zatočil teď břeh

kol sebe třikrát as, a plout se jal,

a sluncem ozářen, jak ze zlata

se třpytil na obzoru, zvedal teď

se částí k nebi, jak by zírat chtěl

na modrou báň, a pak se ponořil,

a prázdné byly vody kol a kol.

A mniši bez dechu se dívali,

však Brandan pozved’ zraky k nebesům

a pravil jim: „Ó bratři, jaký div!

To nebyl žádný břeh! My slavili

hod boží velkonoční na rybě!

Z ryb mořských ze všech onu ohromnou

Bůh nejdřív stvořil, leviathana.

Z vod propastí se k světlu vynesla,

by hřbetem svým nám posloužila dnes!“

Tak Brandan děl, a zraky náhodou

se jeho nesly na tvář Ondřeje,

a tento, pamětliv svých lichých slov

o divech božích, hlavu naklonil,

a růměnec mu tváří přeletěl,

a kajicně se v prsa udeřil.

Teď byla plavba další radostná.

Dnů slunných dlouhá řada nastala,

a zdálo se, že i ten moře luh,

ten modrý, neúrodný, bez květů,

byl zlatým čarem vesny proniknut.

Klid souladný se jevil v šumné hře

vln laškujících s vánkem šepotným,

a tisíc ryb, tu zlatých, stříbrných,

tu temně modrých, hnědých, šedivých

se stále hnalo podél korábu

a divní ptáci tvarů nezvyklých

ve dlouhých řadách němí, nesli se,

jak živá oblaka nad stožárem.

V den zasvěcený Janu Křtiteli

krok zastavilo slunce na nebi,

a celou noc se jeho zlatá tvář

na sklonku nebes ukazovala,

zář purpurovou majíc nad sebou

z těch nejkrásnějších letních červánků,

jež od počátku světa rděly se

nad zemí boží; dole v lůně vod,

jak v tůni zlaté, v tisíc obdobách

se luzný jeho obraz zrcadlil,

a modro nebes, širý, volný vzduch

byl snivým světlem protkán přesladkým.

Na druhý den se ponořilo v hloub,

však zora plála dál, až změnila

se v mlhu stříbrnou, v šer hvězdnatý.

Na krátko jen. Hned zase vrátilo

se slunce vítězně, jak Kristus Pán,

když z hrobu vznes’ se lidstvu ku spáse.

A teď, když opět svítil jasný den,

hle, před divoucím zrakem objevil

se mnichům zázrak, ze všech nejkrasší,

jež byli zřeli posud na vodách.

Jak deset věží vysoký stál strom

na skalách modrých z lapis lazuli

a bílý byl jak z jíní, mramoru,

a světlo dne své zlaté paprsky

ve chvějících se listech lámalo,

jak v rose růžově, a od vršku,

jenž v nebe sahal, dolů do moře,

kam jeho dlouhé větve visely,

a vůni šířily a chlad a stín,

byl pokryt ptáky, zářícími tak,

že mnichům zrak přecházel, rukama

že brániti se lesku musili.

Loď vjela sama v záliv azurný,

stín luzný mírnil lesk a pozvedli

teď hlavy vzhůru; uviděli pak,

že níže k zemi ptáci hnízdili

per duhotřpytných, zlatých, stříbrných,

však nahoře, ve stromu koruně,

co znamenalo tam to víření,

jak bledých hvězd se šumem perutí?

Ten soulad světla, hudby, bělosti

víc nežli labutí, co znamenal?

Tak bratří s udivením ptali se,

a svatý Brandan v duši zašeptal:

„Ó Bože, rado má, je libo ti,

bych vnikl v smysl toho zázraku?

Pak osvěť mě, bych zvěděl, kde že jsem,

a význam ukaž mi té záhady!“

Tak modlil se, a jako v odpověď

na jeho vzdech, hle, z hloubi koruny

část toho světla oddělila se;

jak hvězda jasně, nyvě, pomalu,

jak bílý květ, jejž tiše uroní

za jasné noci zdřímlý růže keř,

a pohybem jak ladná vlašťovka,

tvor jakýs tajeplný v let se dal,

a šerem nes’ se větví kvetoucích,

a stoje před Brandanem rozložil

své perutě, a nyní viděli,

že tvor ten ptákem nebyl dokonce.

Snem rajské krásy byl, jenž oděl se

do tvarů lidských údů, spanilý

ten jinoch byl jak vesny vlahý den,

jak narcisa vykvetlá u vody,

a jeho úsměv jako vůně byl.

Ve vlasech temných kvetly violky,

zrak jeho hluboký měl jas a zář

hvězd putujících nočním blankytem,

pleť jeho byla jako z mramoru,

jejž pronik’ pablesk rána růžový,

a křídla jeho lesklá, široká,

jak opál byla, jenž se květem stal.

Sám jako květ stál nyní před mnichem,

jenž pravil mu: „Ve jménu božím mluv!

Kým jsi, jenž krásný tak jak máje den,

svým zrakem svítíš hvězdně zářícím?

Co děláš zde, a jak se zove zem,

jež jako růže luzně vyrůstá

z vln mořských hlubokého šumění?“

A odpověděl jinoch Brandanu:

„Jsme andělé, kdys blízko stáli jsme

u trůnu Boha. V slastech nesmírných

my žili v empyrea hlubinách.

My dokonalí byli. Lucifer

byl mistrem naším, naším sluncem byl.

Kol jeho velebnosti kroužili

jsme, jako luna zemi obíhá.

On světlem naším byl. My oddali

se jemu slepě – a to byl náš hřích.

Když stalo se, že pýcha stoupala

mu jako opojení do mozku,

my stále ještě jemu věřili.

Tak od světla my odvrátili tvář

a slunili se klamem blyštícím.

Lež byla naším bohem, pravda ne.

A stalo se, co stát se musilo.

My padli s výše pravdy. Samoděk

my určili si osud. Měli jsme

na snadě volbu: zůstati buď tím,

čím Bůh si myslil nás, když vznik nám dal,

co znamenalo velkost v prostotě,

neb oddati se duše pohodlí

a kráčeti, jak ved’ nás Lucifer,

a stát se tím, čím on si myslil nás,

co znamenalo malost ješitnou.

Tak padli jsme. To spasilo nás však,

že nezhrdli jsme jako mistr náš.

My nestrádáme zoufale jak on,

my netrpíme bolest. Majestát

však boží odňat našim zrakům jest.

My více nezíráme v jeho tvář,

my ztratili svou krásu úplnou.

Tak stát se musilo, když ideál,

jenž kořenem byl naší bytosti,

jsme vyměnili za lesk, který byl

přec ničím víc než pouhou všedností,

jež v nachu chodila. Ó žel, ó žel!...

Bouř nesrazila nás však s nebe v dol.

Pád náš byl bolný sic, však bez hanby.

Jak na podzim, když slunce usíná

na loži z azuru a z bílých par,

les svadlé listy lije do mechu,

jak v dřímotě, pomalu, truchlící

nad ztrátou svou, tak svatý nebes strom

nás ronil k zemi, nerad, se smutkem.

My zastřeli si tváře křídloma...

Bol sladký hnízdí nyní v prsou nám,

nás táhne touha k nebi veliká,

my neseme se v svatém nadšení

až k prahům světla, unaveni pak

zas padáme vždy nazpět ku zemi.

My dokonalí nejsme jako dřív,

však láska k Bohu, pokora a tesk

po dávné výši, padat nedají

nám ještě níž... Teď, mnichu, víš, kým jsem...

A ostrov ten, kde žijem, vyhnanci,

se zove „rájem ptáků“.“ Dokončiv

svá křídla rozložil a nes’ se výš,

až zmizel ve víření bělostném

na vršku stromu, odkud přiletěl.

Byl Brandan útrpností naplněn,

slov nenašel. Do trávy usedl

a všickni kolem něho v tichosti

se nořili v dumání hluboké.

Když den se klonil k spánku, povstali

a zazpívali svaté nešpory

u šumícího moře. Andělé

jim sborem sladkým odpovídali

a ptáci šveholili v ozvěnu.

Tak zpívali, až jasná vzešla noc,

a písně mnichů, chory andělů,

šum moře, klokot ptáků ve větvích,

van vlahých větrů, stromů šustění

se pojily v zpěv velký, jediný,

jenž růstal, míjel, zmíral, stoupal zas,

a byl tak sladkým, zlatá oblaka

že na západě zastavila se

a naslouchala, luny luzná tvář

že z vod se vynořila, s podivem

a dolů zřela, bledá dojmutím.

Ta velká psalmodie trvala

až do půlnoci. Zmíral ptáků hlas,

pak v dřímotě, a z dálí zněly jen

už zpěvy andělů, již výš a výš

se nesli k hvězdám, sen pak přiletěl

a sypal mlhu mnichům do očí,

až jeden po druhém do trávy kles’

a duši Kristu poručil a spal,

jak spějí ti, již ušlí nalezli

své měkké lůžko v koutu bezpečném.

Tak bylo ticho. Moře mlčelo,

a boží dech jen vanul na vodách.

Když vyšla zora, vzbudili se zas,

a ejhle, anděl seděl na větvi,

ten samý, který včera vyprávěl

svůj truchlý pád, teď pravil Brandanu:

„Jdi na loď, bratře, Bůh tě provází.

Věř, jak jsi věřil, blaze bude ti!

Rok plujete již. Mnohá nebezpeč

vás ještě čeká. V kruzích ohromných

proud moře točí se. Do širších vždy

a cíli tedy blíž se dostaneš.

Vy rok co rok na rybě budete

své velkonoce slavit, z dálí též

vždy mlhavěji strom náš uzříte,

vír poslední až koráb donese

pod samé brány sadů édenských.“

Šel Brandan poslušně na koráb svůj,

a anděl zatřás’ větví, do lodě

déšť zlatých plodů ihned padal jim,

a děkovali za ně s paluby.

Loď letěla jak šíp, když daleko

juž v moři byla, bělotřpytný strom

když zdál se přízrakem, tu přiletěl

zpěv sladký za nimi; tak ptáků sbor

a chóry andělů se loučily

a sýlaly jim pozdrav na cestu,

tak sladký, tklivý, že jim vlhl zrak,

a Brandan zvolal plný nadšení:

„Víc, bratři, věřte, miluje nás Bůh,

než zasloužiti, hříšní, dovedem!“