HLAVA IV. Jak nová touha vzešla v Brandanu.

Loď plula dlouho mořem pustým teď,

a žádný ostrov, ba ni skalisko

se neukázalo, a pražilo

jak výheň slunce; také mnohou bouř

na divých vodách v strachu přestáli.

Den svítil konečně, kde opět zem

se objevila v dáli; vítali

ji jako dobrotivé matky tvář.

Skal strmé hradby dlouho bránily

jim přistati, až třetí posléz den

loď vjela v záliv tichý, vroubený

kol kolem hájem starých jasanů.

Mech byl tam měkký, stříbro studánky

se lilo v zeleň jeho bující,

šer háje plníc libým bubláním.

Pít chtělo se jim, rychle k pramenu

se řítili jak stádo jelenů,

jež dlouho hledá vodu v lesinách.

Však Brandan radil: „V zemi neznámé

jsme, bratři; kdož to ví, co studánka

za vlastnost tají? Ještě čekejte,

až zvíme, kde to jsme.“ Než domluvil,

hle, stařec, oděn v roucho řeholní,

pod stromy ukázal se, z daleka

je vítal svatým kříže znamením.

Tu pravil Brandan: „Bratři, pijte jen,

zde bezpečně!“ A sám ret ovlažil.

Za chvilku stál ten stařec před nimi.

Tvář jeho velkou úctu jevila,

všem klonil se, a před opatem klek’.

Té velké pocty Brandan se až lek’,

tisk starce k srdci, líbal jeho líc

a potom ptal se: „Otče, rci, kde jsme!“

Ten ale mlčel, jal ho za ruku

a vedl jej a kyvl ostatním,

by s nimi šli; a všickni mlčeli.

Šum jasanů byl zvukem jediným,

jenž vzduchem chvěl se rána snivého.

Háj dumavý když posléz rozevřel

svou šerou hloub, na louce octli se,

a opatství jak štíhlých sloupů les

před nimi strmělo, a kovová

se otevřela vrata s rachotem

a při hlaholu zvonů mohutných,

z nich vyšel průvod mnichů s opatem,

jak holub sivým v čele; v rukou měl

z těch mnichů každý harfu, zpívali

ku slávě boží zpěvy posvátné,

a zasáhali v struny mistrně.

Rouch svatých krása byla úchvatná;

lesk stříbra, perel, jemných kamenů

byl s barev žárem v plném souladě,

a kříže z amethystů, z topasů,

skříň s ostatky ze zlata vzácného,

že Arabie nemá podobné,

a oblaka z vlajících praporů

na žerdích z ebenu a sloniny,

by byly oslnily bleskem zrak,

dým kadidla však siným závojem

třpyt zastřel přílišný a mírnil jej.

Tak vyšel průvod Brandanovi vstříc.

Teď líbali se mniši navzájem

a všickni do opatství brali se.

Dřív vešli do kostela, nový div

chrám zdál se být, z bílého mramoru.

Sloup nesl sloup do výše ohromné,

kde zlatý strop jak z ohně svítil báň,

jíž v tlupách vznášeli se andělé,

a tisíc svíček z vosku vonného

kol hořelo v kostele bělostném,

jak by tam květy rostly ohnivé,

v tom divuplném háji z mramoru.

Po modlitbě do velké síně šli,

jež otvírala krásné sloupení

do kraje širého. Les dole stál,

a v dáli přes vrcholky viděli,

jak moře dmulo se, a oblaka

jak z klína stoupala mu, labutí

jak stáda ohromných, jak spěchala

do nedozírných krajin na západ.

V té síni sedli. Opat kláštera,

jak holub sivý, jal se mluviti:

„Chceš vědět, Brandane, kdo založil

zde posvátný náš dům a útulek.

Já povím ti, jak vzniklo opatství,

však nežádej, bych muže jmenoval,

jenž vystavěl je v této samotě.

On prosil Boha, aby prospělo,

co jeho duchem povstalo, však chtěl,

by jeho jméno vlastní ztratilo

se z lidských úst a z lidí pamětí.

Nuž, tedy slyš běh jeho života.

Rod jeho pyšný byl a bohatý

a jinoch bez myšlénky trávil čas,

svým chtíčům oddán, v měkké rozkoši.

Lov miloval a dlouhé potulky

po lesích, taktéž cesty po lodi

do zemí neznámých pro kratochvil.

Tak stalo se, že jednou doplavil

se k ostrovu, kde žili pohané.

Háj zasvěcený slunci rostl tam

kol nádherného chrámu. Jezero

u paty jeho tiše šplounalo

a lidu král, jsa knězem zároveň,

na prámu květy krytém při hudbě

harf sterých v době jarní plaval tam,

by slavně slunci pálil ofěry.

Byl jinoch udiven tím obřadem

a zvědavost jej často lákala

do hloubi háje, na břeh jezera.

A jednou v noci, sen když minul jej

a nechtěl přiletět mu na víčka,

vstal jinoch s lůžka, a nevěda sám

jak stalo se, u chrámu octnul se.

Noc byla lunná, vlahá; dýchala

vším kouzlem jara, voda zářila

a les byl plný vzdechů tajemných.

Po mechu náhle dupot ozval se,

a ze stínu se jelen vynořil,

a letem větru k břehu nesl se,

a s podivem teď jinoch uviděl,

že na hřbetu nes’ bílou postavu,

tak spanilou, že zjevem zdála se

z těch končin nadzemských, kam obraznost

se naše utíká z údolí slz.

Tím divem vzrušen jinoch vykřikl,

a plachý jelen dal se na útěk.

Teď nastal lunošerým lesem hon.

Za jelenem se jinoch pustil v běh

a volal, prosil dívku bez dechu,

by neprchala. Ta však zděšena,

své věrné zvíře hnala k útěku.

Čím rázněj’ jinoch státi kázal jí,

tím rychlej’ lesem letěla jak sen,

čím divější ten její útěk byl,

tím více vášeň jeho zrůstala.

On zvyklým byl mít povždy vůli svou,

a odpor působil v něm šílenství.

„Stůj!“ zvolal posléz k smrti unaven,

„sic při sám Bůh, že budeš litovat!“

Stál o strom opřen, téměř klesaje.

Co odpověď zněl výkřik vítězství

z úst dívky, myslící se spasenu.

Jen okamžik a jelen unes’ ji

tak daleko, že v šeru zmizela.

Tu neznal jinoch více rozvahy.

Šíp rychle vzal a na luk položil,

jen krátce měřil k srdci jelenu,

on, který slynul střelcem slaveným,

a vystřelil. Šíp ostře zafičel,

pak zazněl tichý výkřik. Jinoch spěl

teď vítězně do stínu doubravy;

tam jelen stál bez pohromy a zdráv,

však dívka v mechu ležela a šíp

jí trčel v prsou. Jinoch zkameněl,

vzdech těžký vyšel z chvějících se úst:

„Ó matko boží, matko bolestná!“

Tu zvedla dívka hlavu, pravila:

„Tys křesťanem, ó rychle odpověz!“

On hlavou kýv’, a ona zvolala:

„Já odpouštím ti, Bůh ti odpusť též!

Ó jinochu, o ráj mě připravils,

mě neblahou! Já dcera krále jsem,

jenž vládne tímto ostrovem. Já zvěst

o Kristu slyšela a prahla jsem

jej poznat, vejít v stádo věřících,

jež pase on. Jsou děti života,

jež poznaly jej... Starý poustevník

zde v lesích žije. K němu jela jsem,

on křtít mě chtěl...“ Tu těžká mrákota

ji schvátila, a jinoch zoufaje

ji k sobě tisk, a volal ku Kristu,

by zachránil ji. Ona pozvedla

zas hlavu spanilou a pravila:

„Jak bolí mě tvá divá zoufalost!“

A slzy v jejím oku třásly se

a svítily jak hvězdy z démantu.

„Jsem zatracen! Ó Bože, trestej mě!“

vzkřik’ jinoch zoufale a o skálu

se čelem bil. A ona šeptala:

„Slyš, bublá nedaleko studánka.

Než zemru, pokřti mě!“ Tu vzešlo mu

cos jako velké světlo v temnotách.

Byl náhle kliden, spěchal k pramenu,

a noc a luna, hvozdy hluboké

se staly svědky toho pokřtění.

Klek’ vedle ní, a ona vložila

mu šťastná, klidná, hlavu na prsa

a pravila mu: „Bratře milený,

ty bezděky jsi časný život vzal

můj bezcenný, však věčný za to dals

mi na výměnu, ó jak štědrým jsi!

Já umírám, však sejdeme se zas.“

Vtisk’ polibek jí svatý na čelo,

a ona s úsměvem šla na věčnost.

Pod stromem vykopal jí jinoch hrob

a plnil nářkem tichou lunnou noc.

Pak odešel. Byl novým člověkem.

Břeh otcovský když dosáh’, rozdělil

své jmění mezi chudé, chudý sám

sed’ na loď zas, a domov hledaje

si nový v dálce, v prostřed pustiny,

pod plachtou lodě zpíval smuteční

a boluplné žalmy... Přistal zde

na tomto ostrově, chud, svatě žil,

a sláva jeho řadou dlouhých let

tak mocně rostla navzdor samotě,

do které pohřbil se, že lákala

nás k němu sem. My jeden po druhém

sem připluli. My z rodu knížat jsme

i z rodu žebráků... My zvolili

jej opatem a vystavěli dům,

jejž obýváme posud... Dlouho žil

náš milovaný otec. Velkým byl

v své lásce nesmírné, v svém nadšení.

Bůh velkou dal mu milost. Světlý stín

té dívky neblahé šťastné přec

se občas zjevil mu, a pobádal

jej k horlivosti, takto mluvil mu:

„Na prahu ráje čekám přítele!

Já nevejdu až s tebou. Nedej mi

tam příliš dlouho čekat, truchlivé.

Až dokonalým budeš, povolá

tě k sobě Pán. Ó přijdi brzy přec!“

Tak vzdychala. Já sám ji vidíval,

když z pěny mořských vln se vznášela

za lunných nocí, k divu spanilá.

Hlas její tklivý byl jak šumění

vln zmírajících tiše na břehu.

Když přišel kýžený ten okamžik

pro duši jeho, na věčnost když šel,

tu boží milost jako dědictví

nám po něm zůstala. My žijem zde

tak šťastně, bez bolu a starosti

o život vezdejší. My každým dnem

svůj pokrm připravený najdeme;

a v našich lampách olej hoří vždy

a svíce v svícnech nikdy neshasnem,

jak viděli jste plát je v kostele,

tak bez přestání svítí ve slávě.

Že přijedete, to jsme věděli,

Bůh zásobil pro vzácné hosty dům.

Nuž, pojďte k stolu, pokryt čeká vás.“

Ved’ v druhou síň je, stinnou, útulnou,

tam sedli za stůl; víno jako med

se třpytilo v pohárech z křišťálu,

a bílý chléb a vonné ovoce

na mísách z mědi bylo srovnáno.

Když pojedli a Bohu vzdali dík,

ved’ opat hosti v luznou zahradu,

jež plna stínů, plna šumných vod

se mírným svahem k moři klonila.

Na mysu šedém, mechem porostlém,

dub ohromný své větve rozpínal,

tam usedli a opat pravil jim:

„Za oněch dob, když drahý mistr náš

zde ještě žil, a stín když zjevoval

se na vodách té dívky neblahé,

za oněch dob se často stávalo,

když luna stříbrem posněžila dub

ten prastarý, pod kterým sedíme,

že ptáci bílí jako přízraky

na jeho větvích rozložili se

ve tlupách hustých jako oblaka.

To zvláštní byly tvory; každý z nich

měl skvrnu krvavou buď na hlavě,

buď na křídlech anebo na prsou.

To krutost lidská vryla znamení

jim šípy v útlá těla spanilá,

a v lunné noci hlasy sladkými

a k pláči tklivými svůj bol a žal

zde k nebi sýlali, a píseň ta

tak krásná v truchlivosti bývala,

že velké moře zamlčelo se,

by naslouchalo... Mistr konejšil

je šepotáním tajeplných slov,

v jichž smysl nikdo nemoh’ vniknout z nás.

Teď nepřichází více, do ráje

za sebou snad je volá zemřelý.“

Tak opat vyprávěl; a za chvilku

hle, bílý měsíc vyšel na nebi,

a starý dub jak stříbrem posypán

byl světlem jeho. Všickni mlčeli,

tak slavno bylo jim, tak velký klid

se u velkého moře uhostil

do hloubí jejich duší... K domu zpět

se posléz brali, zase pojedli

a po večeři opat pravil jim:

„Zvyk starý jest to u nás v klášteře,

že před spaním buď píseň zapějem,

buď starou zvěst neb svaté podání

že někdo vypravuje ostatním.

Nuž, bratře Serafine, nechceš nám

dnes něco podat ze své zásoby?“

Ten, jehož bratrem Serafinem zval,

byl onen starec, jenž je přivítal

na břehu moře ráno pod stromy.

Vždy zadumán a mlčelivým byl,

jen krásné jeho oko mluvilo

tak neskonale snivým způsobem

o hvězdné říši, v které těkal duch.

Na pokyn opata se poklonil,

a hlasem sladkým, jenž jak hudba zněl

přes jeho stáří, tak jim vypravěl:

Bled’, v kráse své jak ulomený květ,

král Abgar, který Armenií vlád’,

na lůžku ležel v Římě, daleko

od hor svých rodných. Bylo na večer,

Řím koupán nachem, zlatem západu

u nohou jeho ležel, největší

sen nádhery a krásy, který snil

od prvních věků člověk doposud.

Pych jeho budov směle k nebi čněl,

a daleko, až k patám modrých hor

se moře chrámů, hojných paláců,

a sloupů z porfyrů a bílých soch

do hájů lilo z temných pinií

a do kouzelných zahrad. Abgar však

tvář unylou odvrátil s povzdechem

od mohutného toho pohledu

a hlava jeho jako v dřímotě

na polštář klesla zpět. Vzruch opojný

a luznost sídla římských césarů

se duše jeho nedotýkaly,

a César August, jehož hostem byl

po třetí rok, a jenž ho miloval

a moudrost jeho ctil a jemný cit,

teď k lůžku jeho přistoup’ na pavlan

a pravil mu: „Ó králi Abgare,

kdy pomine ten smutný úsměv přec

s tvé drahé tváře? Zdá se výčitkou!

Co činit mám, bys veselejším byl?

Má divadla, mé hony, zápasy

tě nebaví, a chladně díváš se

na divy světa! Proč jsi truchlým tak?

Jsi králem slavné země, mladým jsi

a krásným jako Apoll! Luzných žen

však marně planou oči pro tebe!

Led zdá se tvoje krev! Ó rci mi přec,

co blažilo by tě? Já světa pán

tvé přání vyplniti přísahám!“

Tak August děl, král Abgar pravil mu:

„Což vím to sám? Já v srdci hluboko

tak velkou touhu cítím, nesmírnou

po něčem neznámém, že steskem mru!

Od dětství juž já býval zadumán,

a roky moje touha rostla též.

Na kraji hrobu stál jsem. Matka má

tu pravila: „Ó drahé dítě, slyš!

Řím středem světa je a Augustus

je Říma světlo. V jeho město spěj.

Tam ukojíš snad žízeň duše své.

Snad ctižádostí vzplaneš velikou?

Ta křídla dá ti. Jdi, a vrať se zdráv!“

Tak radila, já poslech’ a jsem zde.

Ty činils vše, co činit může kdo,

dar tvého přátelství já cenit znám,

já vidím jasně velkost vlády tvé,

Řím divem jest – a přece, pane můj,

jsem nezhojen! Mé duše výkřiky

vše přehlušují. Bolem, touhou mru!

Ó slyš mou prosbu: „Dej mi odejít

do rodné země K matce půjdu zpět.“

Vzdech hluboký ta slova přerušil

a darmo prosil césar Augustus,

by déle v Římě dlel. Pak povolil

a loučil se, a Abgar k matce své

dva posly vypravil, již nesli jí

vzkaz toho obsahu: „Já vracím se –

tak smuten, jak jsem šel z arménských hor.

Síň stinnou připrav mi, kam slunce zář

na večer pouze vniká na chvilku,

jakoby říci chtěla: Za mnou pojď!“

Ti posli spěli rychle; pomalu

za nimi bral se mladý Abgar král

přes šíré luhy, hory vysoké

a řeky modré jako nebes báň.

A hory arménské když dosáhl

a město své, vstříc matka přišla mu,

své slzy potlačila, úsměv jen,

jenž zastřít měl je, o nich vyprávěl.

„Pojď, drahé dítě, doma vítán buď!“

mu šeptala, pak vedla Abgara

v tu jeho připravenou, tichou síň,

kam právě slunce zmírající zář

se drala temnou stěnou cypřiší.

Uprostřed lůžko stálo ze sloni

a kolem na podlaze z mosaik

se pestřily koberce z Persie,

a harfa vedle dveří visela

a v koutech síně v mísách ze zlata

se rděla jablka a granáty.

Král Abgar věděl, co to znamená.

Dle víry jeho lidu andělé

se vznáší do komůrek nemocných

a čekají, až smrti, žití pán

dá znamení, by duše odlétla,

neb dále dlela v těle zhojeném.

Ty koberce jsou pro ně prostřeny,

by odpočívali, to ovoce

svou vůní má je sílit, harfa pak

tam visí, aby každý příchozí,

jenž chorého chce slovem potěšit

neb rukou stisknutím neb úsměvem,

do sladkých zasáh’ strun pro zábavu

a jako na pozdrav a vítání

těm čistým duchům. Abgar věděl to

a tklivě na matku se pousmál,

do harfy zasáh’ sám, pak položil

do klína té, která jej zrodila,

svou unavenou hlavu. Ona však,

by silnou zdála se, se vztyčila

a vzdechy tlumíc, duše dusíc pláč,

se jala laškovat a pravila:

„Řím tedy každé srdce nezhojí?

Já na to myslila, a mezi tím

co moje dítě marně hledalo,

čím ukojiti choré duše tesk,

já našla snad, co spásou bude tvou!“

On maně pozved’ hlavu tázavě

a matka takto děla s úsměvem:

„Ty neuhodneš! Však já vysvětlím.

Ty mladým jsi, a marně bránit jest

se lásce, dítě, věř... Já dumala

do noci, dlouho tak, až zjevila

se pravda mi. Ta touha, která vře

ti v duši, není nic než lásky žal.

Jen nalézt tu, která by dotknula

se uzavřené tvojí duše tak,

že všechny květy v hloubi ukryté,

jak čaromocí k světlu vzešly by!

Já mezi tím cos v dálí, v Římě dlel,

po zemích všech své posly vyslala,

by nejkrásnější ženy štětcem svým

na plátno vkouzlili. Nuž, uvidíš!

Před zraky tvými vzejdou zázraky!“

Po těchto slovech rukou kynula,

a otrok rychle clonu rozevřel

a zástup malířů se zjevil tam,

a každý nesl obraz půvabný

děv nejkrásnějších z krajin dalekých.

Král Abgar zarděl se a odvrátil

tvář nevrle, na prosbu matky jen

na obrazy se díval, chladně však,

a v oku matky hasla naděje,

jež na okamžik byla vzešla jí.

Když všickni odešli, tu viděla

máť králova, že jeden z malířů

bez obrazu u dveří síně stál,

bled jak sám král a s okem zníceným

a zahalený těsně v temný plášť.

„Kde obraz tvůj?“ se ptala královna.

On mlčky plášť rozhalil, paprsky

tu naplnily náhle celou síň,

jak leskem hvězd, a zář ta linula

z řas složeného šátku bílého.

Král Abgar vzrušen byl jak tušením.

„Ty neseš zvěst mi?“ pravil. „Muži, mluv!“

A malíř přikročil, a jeho řeč

tak divně zněla, snivě, zdaleka

jak větvemi by cypřiš vanula,

když takto králi tiše vyprávěl:

„Na rozkaz matky tvé já vyšel v kraj,

kde Jordan teče. Krása judských žen

mě oslnila. Každá zdála se

mi nejkrásnější. Mluvilo se však

o jedné zvlášť. Zvali ji hříšnicí,

a děli mi, že setkala se kdes

prý s mužem podivným, jenž učinil

z ní světici jediným pohledem.

Já zvědav byl a dal se na cestu

do sídla králů judských, žena ta

kde právě dlela. Dále čím jsem šel,

tím více mluvilo se o muži,

jejž jedni svatým zvali, druzí pak

jej ďáblem nazývali... Přišel jsem

až v Jerusalem. Zaujata tak

má mysl byla mužem podivným,

že zapomněl jsem hledat hříšnici,

o jejíž kráse mluvil celý kraj...

Ó králi! Shléd’ jsem Krista Ježíše –

ach, jeden jeho pohled pravil víc,

než slovem lidským vyjádřiti lze.

Já před ním klek’ a prosil v pokoře,

by dovolil, bych jasnou jeho líc

směl malovat, a drahý obraz ten

pak do Arménie nést co památku

tu největší! On snivě usmál se,

a já se pracovati jal. Však žel,

má ruka třásla se, a do očí

mi slzy stoupaly, a srdce tak

mi tlouklo tesknotou a radostí,

že byl jsem slep a práce neschopen.

Já třikrát začal rysy tváře té

na plátně značit, třikrát nezdar můj

mě plnil zoufalstvím, a nešťasten

já s pláčem líc svou zastřel. Kristus pak

když viděl bol můj, ke mně přistoupil

a pravil tiše: „Zanech smutek svůj,

já pomohu ti!“ Na to bílý šat

vzal z rukou matky své a vnořil tvář

tu svatou v měkké z vlny předivo.

V tu samou chvíli, velký zázraku,

na bílém šatě jeho podoba

tak jasně jako hvězdy zářila,

a svatý obraz, hle, je v rukou mých!“

Po těchto slovech šátek rozložil,

a Abgar, spatřiv snivou Krista líc,

kles’ na kolena. Radost nesmírná

jej schvátila a svaté nadšení,

a s jásotem a s pláčem horoval:

„Jest duše moje nyní zhojena!“

Pak líbal svaté čelo Kristovo

a sepjal ruce, prose malíře,

by o něm mluvil mu. Tu vyprávěl

mu onen vše, o velkém poslání,

o svatém životě, o zázracích,

o víc než lidské Krista dobrotě,

o božím království, o záhubě,

jež hrozí v Judsku synu člověka.

Noc uplynula tak, a unaven

král Abgar klesl v mdloby, ráno však

své matce pravil: „Vyprav posly hned

do země Kanaan, napíšu list,

ať Kristu doručí mé poslání!“

Vzal pergamen a zlatem napsal tak:

„Ó spasiteli, synu člověka,

já uslyšel o působení tvém

a zvěděl jsem, jak brojí v slepotě

lid vlastní proti tobě, Kriste, slyš:

Mám město krásné, snící v zahradách,

a palác zlatý; stojí dokořán

ti město mé a slavných králů dům.

Přijď ke mně! Duše moje touhou mře!“

To psaní nesli posli v Kanaan,

a přišli tam, když Kristus na kříži

svou duši právě v ruce Bohu dal.

A smutně vraceli se, loudavě

jak ti, již vědí, s nimi zármutek

že vejde k tomu, který drahý jim.

Po celý čas, co takto na cestách

se obmeškali, ležel Abgar král

na lůžku v zápase jak smrtelném.

„Ó kéž by přišel!“ Stále matce děl,

jež nad ním skloněna jak truchlící

nad hrobem vrba stála... Přišli sléz

ti posli v palác s nocí zároveň

a smutnou zvěst svou tiše šeptali

do ucha královně. A Abgar spal

a necítil, jak slzy horoucí

na hlavu jeho padaly a jak

je šedinami svými královna

bez dechu utírala... Náhle však

své zraky chorý otevřel, a hle,

síň byla plna bílých paprsků,

a ten, jenž hostem Abgara měl být,

ve slávě planoucí se objevil

a hlasem sladkým, plným snivosti

děl Abgaru: „Hle, v dům tvůj přišel jsem,

bych přání tvému skutkem vyhověl.

Tvé město krásné, snící v zahradách,

však krásnější nad tvé jest město mé.

Pojď se mnou! Zdráva bude duše tvá!“

A mezi tím, co matka v úzkostech

to slabé tělo k srdci vinula,

šla duše za Kristem... Byl Abgar z těch,

jichž z toho světa není království.

Tak skončil Serafin, a hluboké

po jeho slovech bylo mlčení,

a mysl všech se v dumu nořila

o tom, co slyšeli; pak opat vstal

na noc se louče, za ním všickni šli,

by ulehli na lůžko. Brandan však

spát nemoh’; vstal a vyšel z cely své.

Co slyšel o té tváři nebeské,

jež svatým kouzlem v šátku utkvěla,

mu vniklo v srdce jako ostrý šíp,

a jak tu stál ve chodě křížové

ven zíraje v tu tichou, hvězdnou noc,

na zdřímlé stromy, bílý vodotrysk,

jenž neustal se k nebi zdvihati,

do duše jeho jako Abgaru

se touha vkradla, žhavá, nesmírná –

v zrak Kristův zřít... Pak lek’ se myšlénky

své jako hříchu. Bože, nebyl pych

to neskrotný? Milosti takové

což hoden byl? Jak trpce zaplakal!

Po celou noc pak klečel v modlitbách,

a prosil o velký dar pokory.

Když svítalo pak, všickni povstali,

a opat ke korábu vedl je

a pravil Brandanu: „Ó bratře můj,

po čem tvá duše touží, uvidíš,

pak v zem se vrátíš, kde jsi zrozen byl,

a zemřeš v klidu, čas až dojde tvůj.“

Tvář Brandanova zbledla radostí,

neb srdcem jeho šlehla myšlénka,

že opat zvěstuje mu, v Krista líc

že patřit bude zrakem smrtelným.

Hned ale schýlil hlavu kajicně

a trpce sobě pýchu vyčítal,

jež opět se mu v srdci ozvala.

A všickni viděli to pohnutí,

však nikdo neptal se po příčině.

Tak rozloučil se opat s opatem,

a vhodný vítr v plachty lodi dul,

a opět pluli mniši v modrou dál.