Hlava Křtitelova.

Již ztichly bubínků a citer zvuky,

již zhasly pochodně, noc temná, dračí

své křídlo rozkládá kol, jak v kraj kvačí,

a stínů za ní spějí černé pluky.

Co Herodias k ňadrům vládce tlačí

skráň znavenou, pták krotký, jenž jí z ruky,

co v síni hodovní vše ztichly hluky,

teď skřípla vrata, a tmou kdosi kráčí

na schodiště, jež mocné ve spirále

se zvedá z tmy, čís ruka velká, nahá

na míse hlavu vystrčila zlaté.

V tom šlehl nebem jas a letěl dále,

jak vlasatice tmou v oblohu sahá,

je žár to z luny či z té hlavy sťaté?