Hlava Orfeova.

Po bouři večer dýchal svěží vůni,

červánků zář se do vln mořských lila,

jak vyvřela by krev z hlubokých tůní.

A věru, zlá bouř, divoká to byla,

zle řádila tam v horách na pobřeží,

až ohlasem do přímořských skal bila,

až záchvěv hrůzy po vln hřívě běží.

Tam thráckých Amazonek lítá tlupa,

jež nahé na ořích hřmí bez otěží,

v opilství vášně s hltavostí supa

se vrhla na kmeta, jenž ve vavřínu

dlel stínu, hraje na lyru. Však tupá

ku stesku starce dle vůdkyně kynu:

„Hraj k tanci nám!“ druž maenad zajásala

a spitá, jakby napila se blínu.

V ráz s čabrak bujných ořů seskákala,

vlál větrem vlas a thyrsus letěl vzduchem

a v divý tanec k paži paž se vzpjala.

Však lyra kmeta zněla stejným ruchem,

tou threnodií žalu, pláče, vzlyku;

jich plesný ryk lhostejným lovil uchem.

Své duše okem v tom jen okamžiku

byl zakotven, kdy na Erebu práhu

se obrátiv, svou ztratil Eurydiku.

„Hraj k tanci nám, schlaď naši tance žáhu!

Co nám tvůj kvil? – Hoj, slyšte, nechce hráti!

Cos šeptá, bolesť v každém tváře tahu.

Na jinou ženu nyní vzpomínati,

když nás tu zástup? – Hrát-li nechceš, s námi

o závod s větry budeš tancovati!“

A jak se mraky srazí nad horami,

tlum divokých žen v klubku těl a změti

na kmeta vrh se, jak furie samy

svou oběť zmáčknuly by do objetí,

tak oštěpy a thyrsy jak zeď pevná

jej sevřely – On neustal však pěti.

Vlas, vousy, šaty rvala mu pěst hněvná,

jej blátem smýkaly, pak tisíckráte

proklály meči ústa jeho zpěvná

a spité šílenstvím a vášní jaté,

jak šelma krev když uzří, řádit začne,

jak vojsko v útoku, jež Ares zmate,

na sebe začly v choutce krvelačné

zle dorážet, o kmeta rvát se tělo,

až prachu sloupy tryskly v nebe mračné.

A jakby v ohlas jejich boje hřmělo

sta kopyt, koně jich se poplašili,

v jich tryskli směs, tím rykem moře znělo!

Nad hřivou černou mihnul se prs bílý,

blesk’ oštěp krví lidskou, krví zvěře

a stejně zvíře jako člověk šílí.

A jak sta blesků zažíhá se v šeře,

sta štítů blesklo ob čas mračnem prachu,

tu kštice cár, tam hřívy nesly keře.

A koleje cest stály v krve nachu.

Tu z divé smečky, z příšerného lovu,

lev před kterým v svůj brloh zalez’ v strachu,

z té změti, kterou nelze popsat slovu,

se jedna z nich vyhoupla nad štít skalný

v své nahé ruce hlavu Orfeovu!

V dál třeštil vypoulený zrak a kalný,

tvář rozdupána thesalskými oři,

vous sněžný krev a rmut! – Ó, pohled žalný!

A žena s okem, v kterém pomsta hoří,

a s výkřikem, v němž orgie skřek výská,

tu svatou hlavu vmetla ve tvář moři.

Druž její v smíchu zatleská a vříská...

Jak bouř se náhle v zuření svém zlomí,

když dub, král hvozdů, skácen se skaliska,

své zhasí blesky a své ztlumí hromy,

tak směska lítá zpět se do hor dala,

jen oštěpy a přilby kmitly stromy.

Však hlavu svatou modrá vlna vzala,

jak věncem obtkala ji stříbrem pěny,

ji nesla jako v snách, ji kolébala.

Vlas bílý s vousem plály operleny,

delfini hrnuli se v řadách za ní,

byl azur modrý jako oko ženy.

Zvěst lásky hudbou táhla mořskou plání,

strom v květu plál, květ dýchal samou něhu,

jak větru ztišeného vzpomínání.

Červánky tryskly v purpurovém žehu,

v nich skála sněhobílá zahořela...

V tom hlava Lesbických se dotkla břehů

a mrtvá ústa jedno slovo děla:

„Eurydiko!“ – Břeh myrtami se stmíval

a „Eurydiko!“ k moři tím pláň zněla.

Vzpomínkou lásky vesmír v hudbu splýval.